NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 15884.

Koncesovaná lékárna jako podnik může býti ve spoluvlastnictví několika osob, třebas nemají všechny koncesi k provozu lékárny.
(Rozh. ze dne 2. března 1937, Rv II 997/36.)
Srv. rozh. č. 5979, 13047 Sb. n. s. Žalobce — koncesovaný lékárník — se domáhá zjištění, že není platná smlouva, kterou postoupil (daroval) své manželce ideální čtvrtinu »zařízení, skladu a vůbec lékárny (koncesované)«, a výroku, že není povinen podle této smlouvy plniti. Nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Jde jen o to, zda mohl žalobce jako koncesovaný lékárník darovati své manželce, žalované, ideální čtvrtinu »zařízení, skladu a vůbec lékárny«, při čemž si vyhradil k tomuto darovanému podílu požívací právo po dobu, dokud lékárnu jako oprávněný koncesionář bude provozovati podle koncesní listiny. Na tuto otázku jest odpověděli kladně. Lékárnickou koncesi nemohl žalobce ani zčásti převésti na svoji manželku a také ji nepřevedl. Vyplývá to jasně ze smlouvy, v níž si k darovanému spoluvlastnickému podílu vyhradil požívací právo po dobu, dokud lékárnu, tu jako oprávněný koncesionář bude podle koncesní listiny provozovati. Podle vlastní své výpovědi rozuměl lékárnou souhrn všeho toho, co k ní mimo koncesi patří, jako inventář, sklad, zejména zásoby, aktiva a pasiva i prosperitu lékárny, t. j. i možnost odbytu, totiž veškeré právní a hospodářské poměry odmyšlené od koncese, a nejednalo se ve smlouvě ze dne 2. března 1934 o společný výkon koncese lékárnické, nýbrž o dělení čistého zisku lékárny. Smlouvou ze dne 2. července 1931 daroval proto žalobce své manželce ideální čtvrtinu zařízení a skladu i zásob lékárny a přenechal jí bez úplaty také ještě přesně stanovenou účast na výnosu lékárny jako hospodářském podniku, nikoli však na provozu lékárny; řečenou smlouvou nebyla nikterak dotčena koncese, která patřila výhradně žalobci, neboť jediné on jako oprávněný koncesionář měl provozovati lékárnu podle koncesní listiny jemu vystavené. Podle notářské smlouvy ze dne 2. března 1934 uzavřely strany dohodu o výkonu spoluvlastnického práva, rozdělení zisku a ztráty; také touto dohodou nebyla koncese nikterak dotčena, žalobce zůstal dále výhradným koncesionářem, který lékárnu dále řádně provozoval. Taková smlouva, která se nedotýká lékárenské koncese, nýbrž pouze hospodářské stránky a komerčního vedení této lékárny, se proto nepříčí ani povaze zákona o lékárnách, ani povaze věci.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
V souzené věci jde o koncesovanou lékárnu ve smyslu §§ 9 a násl. zák. ze dne 18. prosince 1906, č. 5/1907 ř. z. Zákon rozeznává mezi koncesí k provozu lékárny a lékárnou samotnou jako podnikem provozovaným na základě řečené koncese. Převod koncese jako ryze osobního veřejnoprávního oprávnění zákon nedovoluje (§ 12). Nelze tudíž koncesi převáděti na jinou osobou ani právním jednáním mezi živými, ani dědictvím. O převodu lékárny jako podniku, t. j. jako souhrnu věcí patřících k provozu lékárny a s ním; souvisících, jako zařízení lékárny, zásob zboží, pohledávek a dluhů s touto živností souvisících, jednají §§ 15, 16 řeč. zák. § 16 nedopouští převod lékárny právním jednáním mezi živými na jinou osobu, netrvá-li lékárna ještě 5 let. Kromě tohoto případu je převod lékárny jako podniku přípustný. To vyplývá z prvního odstavce § 15 uved. zákona, který počítá s převodem lékárny jako podniku právním jednáním mezi živými nebo dědictvím a upravuje otázku koncese, kdyby nabyvatel lékárny jako podniku chtěl koncesi sám provozovati. Ani z ustanovení odst. 2 § 46 uved. zák., že uchazeč o koncesi musí, chce-li provozovati již jsoucí lékárnu, listinou notářem nebo soudem ověřenou prokázati, že lékárna přešla na něho za toho předpokladu, že mu koncese bude udělena, nelze vyvozovati, že koncese k provozu lékárny a lékárna jako podnik jsou tak spjaty, že tvoří jeden celek, jehož hlavní a neoddělitelnou součástí je koncese, takže každé právo nabyté k tomuto celku zasahuje i koncesi, a že proto z nabytí nějakého práva k celku jest vyloučen ten, kdo nemůže nabýti koncese k provozu lékárny. Jest sice správné, že jen místnosti zařízené k provozu lékárny a potřebný sklad zboží nestačí k provozu lékárny, nýbrž že právě provozovatel musí míti koncesi k provozu lékárenského podniku v příslušném místě a v příslušných obchodních místnostech. Z toho však ještě nevyplývá, že by podnik nemohl míti zvláštní právní osud, nezávislý na osobě koncesionáře. Že lékárnu jako podnik jest rozlišovati od koncese a že lékárna může míti jako samostatný majetkový předmět svůj vlastní právní osud, jest viděti i z toho, že smrtí majitele koncese zaniká jeho koncese, nikoli však lékárna jako podnik, který přechází na vdovu nebo na manželské potomky majitele koncese. Také z ustanovení § 15, odst. 1, řeč. zák. vysvítá, že lékárnu jako podnik lze právním jednáním mezi živými převésti na jiného, kdežto koncesi převáděti nelze. Ten, na něhož lékárna byla převedena, potřebuje koncesi pouze tehdy, chce-li nabytou lékárnu sám provozovati. Vysvítá tudíž z uvedených ustanovení uvedeného zákona, že zákon nevylučuje možnost, že jednak koncese, jednak lékárna jako souhrn všech věcí provozu lékárny sloužících a s ním souvisících náleží různým osobám. Z uvedeného vyplývá, že není zákonem zakázáno, aby lékárna jako podnik byla ve spoluvlastnictví několika osob. V souzeném případě se darování ideální čtvrtiny lékárny týkalo jen podniku jako samostatného majetkového předmětu bez koncese. Že by žalobce byl darováním převedl na žalovanou i koncesi, nelze vyvoditi ani z toho, že žalobce podle odstavce »za páté« notářského spisu daroval ideální čtvrtinu »lékárny vůbec«, ani z toho, že bylo žalované poskytnuto právo zúčastniti se na vedení lékárny a nárok na polovici čistého zisku. Ze znění odstavce »za páté« notářského spisu, že se daruje ideální čtvrtina, zařízení a sklad, že žalobci přísluší k postoupenému podílu požívací právo, dokud lékárnu jako oprávněný koncesionář bude podle jsoucí již koncese provozovati, a že se tato čtvrtina bez koncese oceňuje částkou 35000 Kč, vychází jasně najevo, že byla darována pouze čtvrtina lékárny jako podniku a že koncese nebyla darováním vůbec dotčena. Notářským spisem z 2. března 1934 upravily strany v oddílu B) pouze výkon spoluvlastnického práva. Odstavec 3 oddílu B) ustanovuje, že každému spoluvlastníkovi ideální polovice lékárny náleží polovice čistého zisku a možné (ztráty a upravuje, jak se čistý zisk vypočítá, zdůrazňuje znovu, že žalobce je sám vlastníkem koncese. Koncese nebyla tudíž na žalovanou převedena. Přihlíží-li se k celému obsahu notářského spisu, nelze právo poskytnuté žalované, aby se účastnila na vedení lékárny, vykládati tak, že jí bylo tím poskytnuto i právo zúčastniti se též provozu lékárny, k němuž je oprávněn pouze majitel koncese, nýbrž tím bylo dáno pouze právo kontrolní, jež mohla žalovaná vykonávati osobní účastí na finančním hospodářství v lékárně. Tomu výkladu svědčí zvláštní obsah řečeného odstavce 3. Posoudil proto odvolací soud věc po právní stránce správně, nepokládal-li notářskou smlouvu v příčině převodu ideální čtvrtiny lékárny za nicotnou.

Citace:

Čís. 15884. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 271-274.