Č. 6367.

Pozemková reforma: K výkladu pojmů jednotného majetkového souboru podle § 2 a samostatného objektu podle § 3 a) zábor. zák.
(Nález ze dne 5. března 1927 č. 4057.)
Věc: Josef Vincenc W. v T. (adv. Dr. Hynek Bulín z Brna) proti státnímu pozemkovému úřadu o zábor a vyloučení objektu ze záboru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l obrátil se na stpú se žádostí, aby bylo uznáno, že statek D. nelze ve smyslu § 2 zák. záb. sčítati s ostatním jměním starešínského svěřenství W-ského na Mor., ježto jest věnován trvale na udržování kláštera v T. a tvoří z toho důvodu zvlátní jmění účelové, rozdílné od ostatního majetku svěřenského. Z okolnosti, že i tento statek jest knihovně připsán st-li jako vlastnictví svěřenské, nelze prý ještě usuzovati, že tvoří s ostatním svěřenským majetkem jediný státem zabraný soubor. Statek onen nemůže dle náhledu st-le ani z toho důvodu spadati pod zábor, poněvadž jest objektem právně i hospodářsky samostatným a neslouží hospodaření na ostatním zabraném majetku svěřenském, nýbrž jest určen k vydržování kapucínského kláštera v T. Žádost svoji odůvodňoval st-l takto: Starešínské svěřenství W-ské bylo zřízeno v letech 1637—1638 a náleželo k němu panství T. Kromě toho měla rodina W. ještě alodní statek D. V r. 1684 učinil František August hrabě W. odkaz klášteru kapucínů v T. a ustanovil, že má klášter ten býti vydržován ze statku D. V poslední vůli hraběte Arnošta W. (1712) bylo ustanoveno, aby tento statek v případě, že by se držitelům jeho dostalo svěřenství t-ského, byl s tímto svěřenstvím sloučen. Případ ten nastal, když Karel Arnošt hrabě W. se stal držitelem svěřenského panství T. Právně bylo sloučení ono provedeno teprve v roce 1844, kdy dostalo se mu souhlasu panovníkova. Závazek vydržovati klášter v T. byl v roce 1817 vtělen na nemovitosti statku D. quoad corpus et fructus a na panství v T. pouze quoad fructus. V roce 1873 byla vyhotovena listina nadační, dle níž ručí za povinnost vydržovati klášter v T. jen statek D., a ustanoveno, že kdyby výtěžky jeho k vydržování nestačily, každý držitel může povinnosti své zhostiti se tím, že odevzdá statek k používání klášteru dle ustanovení druhého dílu 7 hlavy o. z. o. Zároveň bylo přesně stanoveno, co vše má odváděti statek V. k vydržování kláštera T-ského. Z toho dovozoval žadatel jednak, že při statku D. jde o zvláštní jmění účelové, které nemůže býti sčítáno s ostatním jměním svěřenského panství v jediný majetkový soubor, jednak že statek onen tvoří objekt právně i hospodářsky samostatný, nesloužící hospodaření na zabraných nemovitostech a tudíž objekt ze záboru vyloučený.
V téže věci obrátila se na stpú i mor.-slez. fin. prokuratura.
Stpú nař. výnosem odmítl žádost fin. prokuratury pro nedostatek legitimace k žádosti. Žádost st-le pak zamítl — — — —.
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost brojí proti rozhodnutí především tvrzením, že statek D. nikdy záboru nepodléhal, ježto jednak tvoří sám pro sebe samostatný soubor nemovitostí, který nedosahuje výměry § 2 zák. záb., jednak je objektem právně a hospodářsky samostatným, nesloužícím hospodaření na zabraných nemovitostech a nepodléhá tudíž dle §u 3 lit. a) záb. zák. záboru, i kdyby patřil k souboru nemovitostí přesahujícímu výměru § 2 zák. záb. V ohledu prvním namítá stížnost, že statek onen tím, že trvale je povinen přispívati k úhradě potřeb kláštera kapucínského v T., nabyl kvalifikace zvláštního jmění účelového, které nelze sčítati s ostatním zabraným majetkem býv. svěřenství dle § 2 zák. záb., ježto není tu identity vlastnického subjektu, již tento předpis pro sčítání různých celků majetkových v jediný soubor požaduje.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou. Dle vylíčení obsaženého v samé stížnosti je dočasný držitel statku D. povinen z výtěžku tohoto statku odváděti určité pevně stanovené kvantum produktů klášteru T-skému, a může se tohoto svého závazku zhostiti jen v tom případě, když by výtěžek ze statku nestačil k jeho krytí a nedošlo také k jeho snížení cestou dobrovolné dohody, a to jen tím, že odevzdá celý statek do usufruktu klášteru T-skému. Tento rozsáhlý závazek dočasného držitele statku je jistě značným omezením jeho vlastn. práva, není však jeho zrušením, neboť přes to, že držitel statku je povinen odváděti značnou část vytěžených plodů klášteru, přece zůstává nadále vlastníkem statku. Statek onen nestal se také svrchu uvedeným věnováním nějakým jměním nadačním, či jak stížnost tvrdí, jměním účelovým, neboť nikoliv statek sám svou podstatou, nýbrž jen výtěžky z něho, resp. část jich věnována byla klášteru T-skému. Není tedy nezákonným, když stpú nepokládal statek onen za zvláštní jmění účelové a sčítal jej s ostatním jměním býv. svěřenství v jeden majetk. soubor dle § 2 zák. záb. Rovněž nelze úřadu vytýkati jako vadu řízení, že nezjišoťoval, jaká část z jeho výtěžku připadá na klášter v T., a jaká zůstává vlastníku, neboť i kdyby splnění nároku kláštera vyžadovalo toho, aby mu byl odevzdán celý výtěžek statku, nestal by se klášter, resp. nadace vlastníkem statku, a jedině vlastnictví je rozhodné pro sčítání nemovitostí dle §u 2 zák. záb. Bezdůvodná je stížnost také, pokud napadá rozhodnutí úřadu, že statek D. není objektem vyloučeným ze záboru dle § 3 a) zák. záb. Nss již v nál. Boh. 1133/22 adm., vyslovil a podrobně odůvodnil, že »objektem« ve smyslu § 3 lit. a) zák. záb. nemůže býti jednotka, jež svým hospodářským určením je věnována produkci zemědělské v širším slova smyslu, čítajíc v to i produkci lesní. Náhled ten došel výrazu i v četných pozdějších judikátech nss a nss trvá na něm i nyní. Na tom nic nemění okolnost, že zeměd. a lesní produkty na statku vyrobené mají z části nebo zúplna býti odváděny klášteru T-skému, neboť hospod. určením statku přes to zůstává výroba zeměd. produktů, tedy výroba zemědělská, která brání tomu, aby statek pokládán byl za objekt dle § 3 lit. a) zák. záb.

Citace:

č. 6588. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 927-930.