Čís. 5434.

V řízení podle §u 125 nesp. říz. jest soudce oprávněny zjišťovati, zda závěť, zřízená v cizině, vyhovuje formám platným v místě zřízení. Platnost závěti jest posuzovati dle místa zřízení.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1925, R I 861/25.)
K pozůstalosti po Janu B-ovi, zemřelém se zanecháním závěti, zřízené v Ohiu v Severní Americe, přihlásila se ze závěti Anna B-ová, ze zákona pak Františka a Anna K-ovy. Pozůstalostní soud poukázal dědičku ze závěti na pořad práva. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by po zákonu dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Dědická přihláška stěžovatelky opírá se o poslední pořízení, které však soudu pozůstalostnímu bylo předloženo toliko v ověřeném opise. Přihlášku tuto přijal soud prvé stolice na soud a rozhodnutí o přihlášce této nabylo pravomoci. Taktéž byly přijaty na soud přihlášky zákonných dědiček a i toto rozhodnutí nabylo pravomoci. Jde nyní o to, kterou ze stran, jichž vzájemné přihlášky si odporují, dlužno poukázati na pořad práva. Dle ustanovení §u 126 nesp. říz. musí zákonní dědicové vystoupiti žalobou proti dědicovi z posledního pořízení v náležité formě zřízeného a co do pravosti nepopřeného. Zákonní dědicové popřeli sice pravost posledního pořízení, neuvedli však okolnosti, které by vzbuzovaly vážnou pochybnost o pravosti poslední vůle. Není proto vzhledem k úředně ověřenému opisu závěti pochybnosti o pravosti poslední vůle zůstavitelovy. Pokud se týče druhé náležitosti, které se vyžaduje k tomu, by zákonní dědicové byli odkázáni na roli žalobců, totiž by závěť byla v náležité formě zřízena, omezil se soud prvé stolice na posuzování závěti toliko se stanoviska práva tuzemského a nevzal v úvahu platnost závěti dle místa, kde byla zřízena. Byla-li zachována forma závěti, předepsaná ve Spojených státech amerických, pokud se týče ve státě Ohio, dlužno závěť pokládati za platnou, neboť ustanovení §u 4 obč. zák., jež stanoví způsobilost tuzemců ku právním jednáním v cizině omezuje tuto způsobilost jen, pokud se týče omezení osobních způsobilostí a pokud právní jednání má vyvolati zároveň účinky v tuzemsku. Žádného z těchto omezení tu není, ježto o obmezení způsobilosti k pořizování závěti nemůže býti řeči, a nelze tvrditi, že zůstavitel poslední vůli zřizoval toliko pro tuzemsko. Soud prvé stolice otázku platnosti posledního pořízení dle zákonů země, kde bylo zřízeno, neučinil předmětem slyšení stran po rozumu §u 125 nesp. říz. a nezjistil pro své rozhodnutí nutnou okolnost, zda zachovány byly předpisy pro platnost posledního pořízení stanovené v území, kde poslední pořízení bylo zřízeno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
V posledním pořízení nadepsaném jako poslední vůle a závěť nařizuje zůstavitel takto: »Dávám, odkazuji a zůstavuji navždy své manželce Anně B-ové všechen svůj movitý i nemovitý majetek, jehož bych byl vlastníkem v době své smrti.« Již z toho vysvítá jasně bezpodstatnost námitky stěžovatelek, že poslední vůli nelze považovati za závěť, poněvadž neobsahuje ustanovení dědice. Stěžovatelky popřely též pravost poslední vůle, ale neuvedly, jak na to správně poukazuje rekursní soud, okolností, jež by toto popření odůvodnily, neb aspoň do jisté míry osvědčily. Jest ovšem pravda, že v tomto řízení nelze se pouštěti do vnitřního zkoumání důvodnosti tohoto popírání, ale stěžovatelky vyslovily jen domněnku, že jde o závěť podvrženou, čímž však, aniž byly pro to uvedeny bližší okolnosti, nemůže býti již dědička ze závěti zbavena svého výhodnějšího postavení jako dědička ze silnějšího titulu proti dědicům ze zákona. Stěžovatelky zastávají nesprávný náhled, že, poněvadž poslední vůle nevykazuje formálních náležitostí dle tuzemských zákonných předpisů, měla proto již pozůstalé manželce, která podala dědickou přihlášku z této závěti, přikázána býti úloha žalobkyně. Poslední vůle byla, jak posud nesporno, zřízena zůstavitelem, zdejším státním příslušníkem, ve státě Ohio Spojených států severoamerických. Pokud se týče těchto for- málních náležitostí, stačilo by k platnosti posledního pořízení, pokud vyhovují předpisům místa zřízení, čímž snaží se docíliti ulehčení vzájemných styků, neboť forma právního jednání řídí se zásadou »locus regit actum« a proto dostačí, dbá-li se v tom ohledu práva platného v místě, kde se stalo právní jednání, o jehož formu běží. V občanském zákoně jest recipována teorie personálních, reálních a smíšených statutů. Pod smíšenými statuty, mezi něž patří otázky posuzování forem právního jednání, rozuměly se zákony místa právního jednání (Unger, System, I. sv., str. 153, Krainz, System, I. sv., str. 53, Stubenrauch, 8. vydání při výkladu §u 4 obč. zák., Mayr-Dominik, Soustava obč. zák., kniha I., str. 41, § 34—37 a 300 obč. zák.). Může-li však závěť zůstavitelova považována býti za platnou, pokud se formy týče, z toho důvodu, že snad vyhovuje plně předpisům platným v místě jeho zřízení, právem rekursní soud nařídil další, v tom ohledu ještě potřebné šetření a teprve potom bude možno rozhodnouti ve smyslu §u 126 nesp. říz. o tom, komu ze střetnuvších se dědiců jest přiznati úlohu žalobce pro spor o dědické právo. Není správno, že závěť může své právní účinky projeviti jen ohledně jmění v tuzemsku se nacházejícího, neboť že jest jmění zde se nacházející jedině pozůstalostní jmění, není doposud ničím doloženo, a mimo to, což hlavní, pořizuje se závětí ohledně veškerého jmění bez obmezení, kde se nachází.

Citace:

Čís. 5434. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 601-603.