NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

O oprávněnosti porot.

O této ožehavé otázce bylo už popsáno mnoho papíru. I my jsme v prvním i druhém ročníku přinesli články z péra vlastního i z péra našich čtenářů, v nichž instituce porotních soudů byla kritisována a kritika tato nedopadla valně pro zachování porot v tom sestavení a s těmi právy, jakých požívá dle nyní platných zákonů.
Slavný anglický spisovatel G. K. Chesterton vydal nedávno knihu pod názvem „Ohromné maličkosti“ a v ní v článečku „O dvanácti mužích“ mluví o porotách. Bylť Chesterton loni vylosován jako porotce, jako jeden z těchto „dvanácti mužů“, a proto stojí za přečtení, jaké dojmy měl při této své soudcovské působnosti. Chesterton nechce porotu odstranit, naopak chtěl by asi moc a práva těchto dvanácti mužů ještě zvýšiti. Ač tedy patří do opačného táboru, nežli my, přece, anebo právě proto, řídíce se zásadou „audiatur et altera pars“, předkládáme stručný výtah jeho článku.
Chesterton praví, že poznal se zvláštní a nepopsatelnou jasností, čím porota ve skutečnosti jest a proč od ní nesmíme nikdy upustiti. Dokládá to takto:
Tendence naší doby směřovala dosud stále k specialisaci a odbornictví. Snažíme se míti vycvičené vojáky, protože lépe bojují, vycvičené tanečníky, protože lépe tančí, zvlášť vycvičené smíšky, protože se lépe smějí a tak dále a tak dále. Zásady té použili v zákonodárství a politice nesčetní moderní spisovatelé. Mnoho Fabiánů trvalo na tom, aby většinu Strana 3.
naší politické práce vykonávali odborníci. Mnoho zákonodárců prohlásilo, že by necvičená porota měla býti napořád nahrazována cvičenými soudci.
Nuže, kdyby byl tento náš svět opravdu podle našich názorů rozumný, nevím, dalo-li by se tomu co vytýkati. Avšak pravý výsledek všech zkušeností a pravý základ každého náboženství učí, že několik věcí prakticky velmi důležitých, které má člověk znáti, bývá tak zvanými paradoxy. Tedy, ačkoliv se s nimi v životě shledáváme jako s pouhými prostými pravdami, přece je nemůžeme snadno vyjádřiti slovy, abychom se zdánlivě nedopouštěli slovních rozporů. Jednou z nich je na příklad všední pravda, jíž nelze nic vytknouti, že člověk, který užije nejvíce radostí, často se za nimi nejméně pachtí. Jiný paradox se týká odvahy; je jisto, že nejlepší způsob, jak se vyhnouti smrti, je, nevzpírat se jí příliš. Kdo nemá příliš strachu o své údy, aby vylezl při přílivu na nějaké nebezpečné skalisko, zachrání se snad touto bezstarostností. Kdo je ochoten život ztratiti, zachrání jej; docela praktický a všední poznatek.
Nuže, jeden z těchto několika paradoxů, jež by se měly vštěpovati každému děcku, žvatlajícímu matce na kolenou, zní: Čím déle se člověk na něco dívá, tím méně jasně to vidí, a čím déle se člověk něčemu učí, tím méně to zná. Fabiánova obrana znalců, dovozující, že by se mělo důvěřovati člověku, který je cvičen, by byla docela oprávněná, kdyby bylo skutečně pravda, že člověk, který studoval jistou věc a denně ji prakticky prováděl, vnikal stále hlouběji do jejího významu. Tomu však tak není. Postřehuje její význam stále méně a méně. Právě tak, bohužel, my všichni, pokud se stále nesnižujeme k vděčnosti a pokoře, ztrácíme s očí stále více význam oblohy nebo kamenů.
Nuže, je to strašné zaměstnání vydávati člověka k pomstě lidem. Je to však věc, na níž si může člověk časem zvyknouti stejně jako na jiné strašné věci; dovede si zvyknouti i na slunce. A na všech služebnících zákona, i na nejlepších, na všech soudcích, úřednících, advokátech, detektivech a policistech je nejhorší, ne že jsou špatní (někteří z nich jsou docela dobří), ne že jsou hloupí (někteří jsou docela inteligentní), ale prostě, že si na to už zvykli.
Zkrátka oni nevidí na lavici obžalovaného; vidí pouze na obvyklém místě obvyklého člověka. Oni nevidí strašlivý soudní dvůr, vidí pouze svou vlastní dílnu. Proto ustanovil instinkt křesťanské civilisace velmi moudře, že jejich rozsudky mají býti při každé příležitosti osvěžovány čerstvou krví a čerstvými myšlenkami z ulic.
Nechť vejdou dovnitř lidé, kteří dovedou vidět soudní dvůr a zástup lidu, hrubé tváře policistů a zločinců z povolání, vyzáblé tváře pouličních tuláků, neopravdové tváře gestikulujících advokátů a hleděti na to všechno jako se hledí na nový obraz nebo na hru, na níž jsme dosud nebyli.
Naše civilisace rozhodla, a to úplným právem, že stanovení viny či neviny lidí je příliš důležité, než aby mohlo býti svěřeno lidem cvičeným. Chce-li osvětliti tuto strašlivou otázku, táže se lidí, kteří neznají zákona o nic lépe než já, ale kteří dovedou cítiti to, co jsem já cítil v lavici porotců. Potřebuje-li sestaviti katalog knihovny nebo vyšetřiti soustavu sluneční nebo nějakou podobnou maličkost, použije svých odborníků. Chce-li však udělati něco opravdu vážného, pozve k důvěrné poradě dvanáct prostých mužů. Totéž činil, neklame-li mě paměť, sám zakladatel křesťanství.

Citace:

č. 7322. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 99-102.