Finanční krise a co s ní souvisí.

Světová krise, která zhoršuje odbytové podmínky a nutí jednotlivé státy, aby se bránily dovozu, jakož i všeobecný pokles důvěry, který naprosto zastavil tvoření úvěrů dlouhodobých a v úvěrech krátkodobých vedl k všeobecné likvidaci, způsobil na světovém trhu peněžním nedostatek, který dosti kontrastuje s nedávným ještě nadbytkem peněz, dá se však vysvětliti tím, že při volném pohybu peněz na světovém trhu jich bylo daleko méně zapotřebí, než když tento pohyb jednak se různými omezeními velmi zpomalil, jednak jest omezován kvantitně i místně na stále užší celky nebo skoro dokonce vylučován, a kdy ještě psychologické momenty působí k tomu, že hotové prostředky jsou peněžnímu trhu odnímány a theusarovány. Tak na př. našemu peněžnímu trhu bylo likvidací krátkodobých úvěrů zahraničních odňato asi 2 miliardy, a mimo to platebními a měnovými nesnázemi států, do kterých vyvážíme, staly se illikvidními další dvě miliardy. Již sama tato okolnost, že tyto částky byly zdejšímu peněžnímu trhu odňaty, způsobila samozřejmě značné napětí na peněžním trhu. Vedle toho uplatnila se však jako další rušivý moment naprostá zdrželivost v poskytování úvěrů vzhledem k tomu, že pravděpodobnost, že tyto úvěry by byly včas nebo dokonce i v dohledné době splaceny, stává se den ode dne ilusornější a tato zdrželivost a nedůvěra hrozivě proniká i do širokých vrstev vkladatelských. Děly se sice se strany vládní pokusy této nedůvěře čeliti, avšak pokusy tyto byly často tak neobratné, že tuto nedůvěru ještě živily.
Za těchto okolností, i když v některém státě dokonce oběh platidel stoupá, jeví se ve skutečnosti nedostatek peněz a tento nedostatek vyvolává dokonce dojem deflační, a také tendenci, posuzovati tyto zjevy jako deflační a léčiti je podle toho. Finanční krise je tak citelná, že se uvažuje ve všech postižených státech úsilovně o tom, jak tento nedostatek odstraniti. Cesty jsou dvojí, podle toho, v čem se vidí příčina tohoto nedostatku. První cesta hledá východisko v rozšíření oběhu platidel a to různými způsoby, na př. se tvrdí, že poměr krytí jest zastaralý, nebo že do oběživa nemají se počítati nižší bankovky a pod. Při tom usilovně se potírá výtka inflace, poukazuje se na to, že změněné poměry vynucují i zvýšený oběh. Materielně jest toto stanovisko správné, poněvadž nedostatek peněz jest skutečně takový, že i kdyby oběživo bylo rozmnoženo, nemusilo by to býti spojeno s inflačními důsledky. Formálně ovšem by to inflace byla a inflační důsledky by se projevily ihned, jakmile by připlynuly do peněžního trhu prostředky vázané thesaurací nebo jinak. Proto zdá se daleko přirozenější cesta druhá, která chce paralysovati bezprostřední příčiny těchto obtíží a proto chce, aby se vhodnou úpravou platebního styku dosáhlo aspoň částečného uvolnění pohledávek za vyvezené zboží, jež dosud nebylo zaplaceno, dále aby prostředky, které nám cizina kdysi poskytla a které za poslední paniky důvěry oddisponovala, nám ve formě dlouhodobé zápůjčky částečně vrátila a konečně usiluje o to, aby posílením všeobecné důvěry se vracely thesaurované prostředky do volného oběhu. Naše hospodářství ubíralo se prozatím touto cestou druhou.
Pokud jde o uvolnění pohledávek, které zamrzly v cizině (a nejsou to jen pohledávky za vyvezené zboží), dosavadní jednání nepřinesla žádoucí úlevy, poněvadž problém tento je příliš složitý a vyžaduje obětí, které samozřejmě nikdo nechce přinésti. Jest však jisto, že k nějaké dohodě musí dříve nebo později dojíti.
Odplynutí cizozemských úvěrů bylo u nás aspoň z části paralysováno francouzskou půjčkou. Výtěžek této půjčky samozřejmě daleko nedosahuje výše odplynuvších úvěrů a nezaskočí přímo do soukromého hospodářství, odkud tyto úvěry odplynuly, nýbrž dostane se do peněžního trhu oklikou, přes stát, který jí použije jako náhrady svých zmenšených příjmů, ale je to přece aspoň částečná úleva. Mnoho se u nás při této příležitosti hovořilo o tom, že tím byl vlastně opuštěn dosavadní odpor proti zahraničním půjčkám a zastánci zahraničních půjček naopak poukazovali na to, jaké veliké chyby jsme se dopustili, že jsme loni na jaře neuzavřeli ve Francii půjčku za podmínek daleko výhodnějších. Odpor proti zahraničním půjčkám byl oprávněn snad ještě loni na jaře, kdy jsme se bez ní mohli obejíti, nikoli však dnes, kdy nám tolik peněz z trhu odplynulo, ačkoli ještě dnes je dosti prostředků na úhradu státních výdajů, avšak není možno z různých důvodů je uvolniti, a je tu i možnost dalších úspor. Bylo by proto správnější definovati jej jako odpor proti zahraničním půjčkám, dokud je ta nejmenší možnost se bez nich obejíti, tedy dříve nutno vyčerpati všechny možnosti vnitřních úspor a půjček. Kdybychom i byli uzavřeli výhodnou půjčku zahraniční loni na jaře, nebylo by nám snad dnes o nic lépe, poněvadž by patrně její výtěžek byl dávno spotřebován novými výdaji, ke kterým bez této půjčky nedošlo, a nedostatkem úspor, k nimž jinak dojíti musilo.
Proti thesauraci vnitřní čili proti tak zvanému útěku peněz do punčoch, postupuje se různým způsobem a také s různým výsledkem, většinou však negativním. Pomýšlelo se na př. na vypsání vnitřní půjčky a mluvilo se hned o několika miliardách, ale po dalším zkoumání zúžil se tento projekt na konversní dlouhodobou půjčku, která měla nahraditi toliko dosavadní krátkodobé státní pokladniční poukázky, které jsou v tomto roce splatny v částce 1311 mil. Kč, ale nakonec i tento projekt padl a splatné pokladniční poukázky mají býti toliko prolongovány na dobu jednoho, po případě dvou roků. Není tomu ještě tak dávno, co byly tyto poukázky státem postupně spláceny k neveliké radostí jejich majitelů, kteří nevěděli, kam s penězi, a úroková míra jejich byla snižována. Dnes je situace opačná. Úroková míra musí býti zvyšována (i když to působí na celkovou úrokovou hladinu nepříznivě) a ještě by dali majitelé přednost hotovosti před poukázkami, kdyby neměli ohled na státní pokladnu. Peněžnímu trhu se ovšem tímto opatřením nepomůže, neboť to znamená, že tyto prostředky zůstanou nadále vázány. A přece na druhé straně jest jisto, že veliké spousty peněz leží ladem thesaurovány. Bylo by jistě velikou zásluhou vrátiti tyto peníze oběhu. Je to problém spíše psychologický než technický, je to problém důvěry. A tu jsme zase na začátku začarovaného kruhu.
Všechny mechanické prostředky, které byly a budou vymyšleny na překonání krise, nevyváží nezbytnost důvěry v hospodářském styku. Jest snad velikým pokrokem, že se tato nezbytnost nyní již všeobecně uznává, ale to je jen malý teoretický předpoklad, prakticky se v této věci udělalo velice málo, naopak zdá se, že se stále ještě nedůvěra šíří, než aby jí ubývalo. To neznamená, že by nebylo dosti vůle čeliti této nedůvěře. Naopak nedůvěra se všeobecně co nejdůrazněji a z míst co nejpovolanějších odsuzuje, ale působí to prozatím jen jako zaklínání duchů, a v zaklínání duchů se již nevěří, nevěří mu ani ti zaklínači. Důvěra se nedá ani nadiktovati, právě tak jako se nedá důvěra odsouditi. Ovšem, že není třeba proto skládati ruce v klín, stačí jen střízlivě a logicky uvažovati a začíti u sebe. Tak na př. přes to, že je tolik peněz thesaurováno a že by si je stát rád vypůjčil na vysoký úrok, je zatím malá naděje, že by se mu to podařilo. Jsou tu dále veliké daňové nedoplatky, které jistě aspoň z části by mohly býti zaplaceny, stát by těchto peněz velmi potřeboval a poplatník by rád tuto část i zaplatil a přece k tomu nedojde. Jedinou příčinou je tu naprostá vzájemná nedůvěra. Státní správa má za zlé poplatnictvu nedostatek pochopení státních zájmů a je ochotna mu dáti tu nejhorší známku ze státního uvědomění. A přece musí připustiti, že vina je také na její straně. Bylo její chybou, že nedovedla si vytvořiti upřímnější poměr k poplatníkovi hned po převratu a dnes přirozeně vysýchání pramenů státních příjmů (z čeho se mají platiti daně, není-li výdělků) svádí ji k zostřenému předpisování daní a vymáhání nedoplatků, které byly opožděně předepsány často její vinou, když již výtěžky, z nichž byly předpisovány, byly stráveny. A přece dnešní doba je kritickou nejen pro finanční správu, nýbrž i pro poplatníky, jejich příjmy a tím i jejich daňová únosnost byla snížena na minimum a zasluhuje proto největších ohledů. Finanční správa má však na zřeteli v prvé řadě vlastní naléhavou potřebu peněz a není proto ochotna k žádným ústupkům, ani ne k těm, ke kterým byla ochotna v době konjunktury, naopak žádá zaplacení všech daní i s úroky z prodlení a vymáhá je často bezohlednými, ale i bezvýslednými exekucemi. Je to pochopitelné s její strany, avšak nepochopí to poplatník, kterému to připadá nevysvětlitelným, že finanční správa jest bezohlednější k němu dnes, kdy platiti nemůže, než dříve, kdy platiti mohl. Výsledek je ten, že se nedoplatky nelikvidují ani z části, a že tyto příjmy státní zůstávají stále jen na papíře. Také obtíže vnitřní půjčky jsou z valné části zaviněny tím, že upisovatel vidí ve finanční správě v prvé řadě vyměřující úřad. Utekl se svými penězi do punčoch, poněvadž se říkalo, že o ně přijde, obětoval při tom úrokovou ztrátu. Vrátí se se svými penězi do peněžních ústavů nebo koupí za ně státní půjčku, až tuto obavu překoná. Finanční správa si musí uvědomiti, že upisovatel jejích půjček je totožný s poplatníkem a poměr mezi ní a poplatníkem určuje její poměr k upisovateli.
Dr. Lepař.

Citace:

V týdenních schůzích,. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1908, svazek/ročník 17, číslo/sešit 2, s. 121-122.