Čís. 14462.
Při výkladu posledního pořízení nelze se obmeziti na jeho slovné znění, nýbrž jest i jinak zjistili pravou vůli zůstavitelovu.
(Rozh. ze dne 19. června 1935, Rv I 119/34.) Žalobce Oto H. jako přihlášený dědic k pozůstalosti po Arnoštu H-ovi domáhá se proti Rudolfu H-ovi žallobou zjištění, že kauční pohledávka do výše 1000000 Kč zajištěná pro K. spořitelnu na domě zůstavitelově není po právu a že ji nelze proto při výpočtu čisté hodnoty domu započítati jako pasivní položku. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Žalovaný H. používal úvěru u úvěrního ústavu, filiálky v K. V. Otec žalovaného Arnošt H. převzal' za žalovaného vůči jmenovanému ústavu solidární ručení jako rukojmí a plátce do výše milionu Kč, a podle kauční listiny ze dne 6. prosince 1928 svolil ke vkladu práva zástavního pro pohledávku jmenované banky ve výši milionu Kč na domě jemu — Arnoštu H-ovi — patřícímu. Toto právo zástavní na dům bylo vloženo. Arnošt H. učinil dne 7. března 1929 poslední pořízení, ve kterém ustanovil, že dům č. p. 698 má připadnouti do vlastnictví Rudolfu H-ovi se vším příslušenstvím, že však Rudolf H. jest povinen svým sourozencům Otto H-ovi a Emě P-ové vyplatiti každému třetinu čisté hodnoty domu po srážce pasiv na domě tom váznoucích. Posledním pořízením z 1. února 1930 dodatečně stanovil, co započísti se má Emě P-ové. Dne 4. června 1930 zemřel. Z posledního pořízení ze dne 7. března 1929 vychází, že čistou hodnotou domu po srážce pasiv míněna byla hodnota domu v době smrti zůstavitelovy. Jde pouze o výklad poslední vůle Arnošta H-a, zda dluh jednoho milionu Kč'vložený na domě č. p. 698 má se při zjišťování čisté hodnoty tohoto domu odečísti, či nikoli. Ze slovného znění testamentu »nad Abzug auf dem Hause haftenden Passiven« jde, že odečísti se mají všechny dluhy, které v době nápadu dědictví na domě tom vázly, a že se nečiní rozdílu, zatěžují-li dluhy ty mimo zůstavitele také ještě někoho jiného čili nic. Za dluh ten na domě č. p. 698 ručil Arnošt H. jako rukojmí a plátce a záviselo na vůli věřitelově, bude-li požadovati zaplacení jeho od rukojmí či od hlavního dlužníka nebo od obou (§ 1357 obč. zák.). Pak ovšem dlužno dluh tento považovati za dluh na domě váznoucí, který dle znění poslední vůle při zjišťování čisté hodnoty domu nutno odečísti, čili dluh ten zatěžuje hodnotu domu a tedy i jednu třetinu druhých dědiců. Zůstavitel jako neprávník mínil slovem »Passiva« dluhy v obvyklém smyslu a nečinil rozdílu mezi dluhem vlastním a dluhem, za který se jako rukojmí a plátce zaručil, a oba tyto druhy dluhu pojímal jako dluhy na domě váznoucí a o obou stanovil, že se odečísti mají. Nebylo proto třeba prováděti důkazy žalovanou stranou nabízené, že zůstavitel zamýšlel žalovanou stranu odškodniti za škodu, kterou tato prý utrpěla při rozdělení majetku společného jí a Ottu H-ovi, když již přirozeně výklad testamentu postačí úplně ke správnému posouzení věci.
Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky a prvému soudu uložil nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Spor jde o to, zda kauční pohledávka Úvěrního ústavu, filiálky v K. V., která byla vtělena v době úmrtí Arnošta H. na jeho nemovitosti vl. č. 698 kat. území K. V. dle listiny ze dne 6. prosince 1928, tvoří pasivní položku, k níž nutno přihlížeti při zjištění čisté hodnoty uvedené nemovitosti, čili nic. Řešení sporu závisí na výkladu, kterého se dostane poslednímu pořízení Arnošta H. ze dne 7. března 1929. Vzhledem na odporující si stanoviska stran nelze se obmezovati na slovné znění příslušného odstavce závěti, nýbrž nutno zjisti ti pravou vůli zůstavitelovu a úmysl, jejž 'sledoval při sepisování onoho sporného ustanovení, neboť testamentní posloupnost se zakládá na vůli zůstavitelově, kterou třeba zjistiti též na základě okolností, jež leží mimo obsah závěti (srov. ustanovení §§ 572, 614, 655, 683, 706, 720 a jiné obč. zák.). Za tímto účelem bude proto zapotřebí, aby byly po provedení příslušných důkazů zjištěny veškeré okolnosti stranami tvrzené, které mohou přispěti k vyzkoumání pravé vůle zůstavitelovy. Obzvláště bude zapotřebí, aby bylo zjištěno, zda zůstavitel' měl úmysl poskytovati žalovanému odškodnění za domnělé zkrácení dovolatelem při rozdělení společného majetku, aneb jestli mu šlo o pouhou záruku za dluh, který žalovaný měl zaplatiti sám ze svého. Ke zjištění pravé vůle zůstavitelovy mohou zajisté též přispěti příslušné projevy, které zůstavitel učinil oproti třetím osobám, obzvláště pisateli závěti. Nelze ani přehlíželi okolnost, zda zůstavitel vůbec věděl o tom, že se stalo vtělení sporné kauční hypotéky. Poněvadž uvedené okolnosti nebyly brány v úvahu nižšími soudy, zůstalo řízení kusým a bylo rozhodnouti podle §§ 496 č. 2 a 3, 510 a 513 c. ř. s.).