NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4998.

Spojena-li se žalobou o zrušení náhradního nálezu vojenského dle §u 2 zákona ze dne 6. června 1887, čís. 72 ř. zák., též žalobní prosba, by exekuce na základě náhradního nálezu byla prohlášena neplatnou a zrušena, jest tato část žalobní prosby pouhým důsledkem žalobní prosby o zrušení náhradního nálezu. Zákon ze dne 6. června 1887, čís. 72 ř. zák. vztahuje se pouze k nálezům na náhradu škody z porušení povinnosti služební, nikoliv však k nálezům, jimiž se sice též předpisuje náhrada škody, avšak jde o pohledávky eráru výlučně jen ze služebního poměru a nikoliv z porušení služební povinnosti odvozené. Přezkum takových správních nálezů nepřísluší soudu.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1925, Rv II 220/25.)
Žalobou podle §u 2 zákona ze dne 6. června 1887, čís. 72 ř. zák., zadanou na krajském soudě domáhal se žalobce zrušení nálezu hospodářské správy dělostřeleckého pluku ze dne 3. ledna 1924 a spojil s nárokem tím další žalobní prosbu, by exekuce na základě nálezu toho u okresního soudu v U. zavedená byla prohlášena neplatnou a zrušena. Soud prvé stolice odmítnuv námitku místní a věcné nepříslušnosti zamítl celou tuto žalobu pro tentokrát a soud druhé stolice k odvolání žalované strany rozhodl o prvé části žalobní prosby ve věci samé, zamítnuv žalobu pro vždy, ohledně druhé části žalobní prosby vyslovil pak nepříslušnost soudu v prvé stolici dovolávaného. Žalobce napadal dovoláním rozhodnutí druhé stolice v obou částech.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání zároveň rekursu žalobcovu v tom směru, že zrušil napadený rozsudek i s výrokem o nepříslušnosti jakož i rozsudek prvé stolice rovněž i s výrokem o námitce nepříslušnosti a uložil procesnímu soudu, by dále ve věci jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Dle §u 42 j. n. a 240 odst. 3 c. ř. s. má soud vyšší stolice, na nějž věc došla přípustným opravným prostředkem, především sám od sebe zkoumati, zda jest pořad práva přípustným. O otázce nepřípustnosti pořadu práva nebylo však v nižších stolicích rozhodnuto, ba ani jednáno, takže není závady se stanoviska §u 42 odstavec třetí j. n., aby nejvyšší soud nevzal ji v úvahu. Závadou není však ani to, že prvý soud zamítl celou žalobu, tedy i její první část o zrušení správního nálezu pro tentokrát, druhý soudce pak na odvolání pouze žalované strany část tu zamítl pro vždy, takže výrok prvého soudce, zamítající ji pro tentokrát, nebyv žalobcem napaden, vešel v právní moc, a i kdyby nyní na dovolání žalobcovo uznáno bylo, že zamítnutí pro vždy je neoprávněné, musilo by to vždy zůstati při výroku prvého soudce vyslovujícího zamítnutí aspoň pro tentokrát. To ale nemůže býti překážkou, by nejvyšší soud otázku nepřípustnosti pořadu práva nezkoumal i ohledně této části, protože dovolání týče se této části nároku (t. j. nároku na zrušení správního nálezu) také, ježto žádá, aby část ta nebyla zamítnuta pro vždy a obnoven tedy rozsudek prvé stolice zamítající ji toliko pro tentokrát; pakli ale Nejvyšší soud má aspoň v tomto objemu o té části rozhodnouti, musí napřed rozhodnouti o přípustnosti pořadu práva i ohledně této části. Při tom sdílí dovolací soud názor soudu procesního, že druhá část žalobní prosby (na uznání neplatnosti exekuce a na její zrušení) jest pouhým důsledkem toho, bude-li nález náhradní zrušen. Neboť pak bude moci exekuce býti zrušena i bez žaloby cestou pouhého návrhu dle §u 39 čís. 1 ex. ř., že tedy žalobce zcela zbytečně tento odstavec do žalobního petitu pojal a že tedy primérní a rozhodnou částí žalobního žádání jest část týčící se nároku na zrušení náhradního nálezu. Jde o předepsání náhrady 322 Kč 20 h za 600 kg ovsa, kterých žalobce jako proviantní důstojník prý nevyúčtoval, a jest dle hořejšího zkoumati, zda lze proti tomuto nálezu vojenských úřadů nastoupiti pořad práva. Zákon ze dne 6. června 1887 čís. 72 ř. zák. vztahuje se na náhradu škody způsobené porušením povinnosti služební, a povolává v §u 1 vojenské úřady k tomu, by cestou správní odsoudily osobu povinnost úřední porušivší k náhradě škody. Jde-li o případy §u 2, může odsouzený, vyčerpav dříve prostředky odporu, správní cestou připuštěné, nastoupiti žalobou, by správní nález byl zrušen. Od těchto nálezů, založených v porušení služební povinnosti, rozeznávati dlužno jinaké nálezy vojenských úřadů, kterýmižto nálezy po případě též se předpisuje určitý peníz k náhradě, ale při kterých jde o pohledávky eráru výlučně jen ze služebního poměru a ne z porušení služební povinnosti odvozené (srov. dílo Dr. Ladislava Wopršalka »Řízení o náhradě škody u vojenských úřadů«). Přezkum těchto správních nálezů, které nejsou založeny na porušení služební povinnosti, nepřísluší soudům. V tomto případě, jak ze spisů intendance patrno, účtárna intendance přípisem ze dne 21. prosince 1923 poukázala hospodářskou správu dělostř. pluku, by vyúčtování 600 kg ovsa projednala podle §u 32 služební knihy 0-2; při tom udala hospodářské správě cenu, jakou nevyúčtovaný oves měl. Hospodářská správa pak uložila částku 322 Kč 20 h za nevyúčtovaný oves nálezem ze dne 2. ledna 1924 žalobci k náhradě, a není naprosto z nálezu patrno, že by při tom bylo zjištěno porušení určité služební povinnosti. V tomto směru nebyla věc před nižšími stolicemi vůbec vzata na přetřes, ač dle §u 182 c. ř. s. a §u 42 j. n. mělo se tak státi, než se soudy pustily do jednání ve věci samé. Nezbylo tedy dovolacímu soudu, než aby dle §u 496 čís. 3 a 513 c. ř. s. zrušil rozhodnutí nižších stolic v celém obsahu a věc dle §u 510 c. ř. s. vrátil do prvé stolice za tím účelem, aby od stran doplněny byly skutkové údaje v tom směru, zda jde o náhradní nález z důvodu porušení služební povinnosti, či o jinaký nález, a aby procesní strany nabídly důkazy o těchto údajích a zejména poukázaly na další úřední spisy, jimiž by tato otázka mohla býti vysvětlena. Teprve objeví-li se, že jde o náhradní nález míněný v zákoně ze dne 6. června 1887, čís. 72 ř. zák. a že tedy věc patří na pořad práva, přijde na řadu otázka příslušnosti a po té teprv otázka věci samé, kde zase nejdříve v úvahu bude vzíti otázku, vyčerpal-li žalobce pořad administrativní.

Citace:

č. 4998. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 857-859.