Čís. 4248.

Dopravní řád železniční.
K pojmu »hrubé nedbalosti« ve smyslu §u 95 žel. dopr. řádu. Břímě důkazní po této stránce stihá toho, kdo se domáhá na dráze náhrady.
V tom, že dráha zaslala zboží po delší trati, nelze shledávati hrubou nedbalost dráhy, mohlo-li zboží dojíti i po této trati včas.
(Rozh. ze dne 9. října 1924, Rv II 284/24.)
Žalobkyně, závod pro půjčování filmů, domáhala se na dráze náhrady škody, kterou utrpěla tím, že film »Cirkus Sarassani«, odeslaný z Opavy dne 10. února 1922 ráno jako spěšnina, došel na místo určení do Karlových Varů teprve dne 14. února 1922, takže nemohl býti ve dnech 11. až 13. února 1922 v kinu předváděn. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Přihlíží-li se ke zjištění nižších soudů, dle něhož mohla zásilka dojíti na místo určení již 11. února 1922 ráno, ať již dráha volila trať přes Plzeň či přes Žatec, jest na bíledni, že zásilka, o niž jde, byla dopravena opožděně, a vzešel by žalobkyni, předpokládaje, že by byla k uplatnění nároků z tohoto překročení dodací lhůty vůbec oprávněna a svůj nárok včas a způsobem v §u 97 (2) čís. 2 žel. dopr. řádu vytčeným ohlásila, nepochybně nárok na náhradu ve výši, stanovené §em 37 (1) žel. dopr. ř., což ostatně dráha výslovně uznala. Leč žalobkyně se s touto náhradou nespokojila a žádá náhradu celé škody, kterou prý utrpěla jednak tím, že musila zaplatiti kinu za zmařené představení 2 000 Kč, jednak že jí ušlo půjčovné 1 000 Kč a konečně, že vynaložila na telegramy, porta a útraty právních zastoupení 500 Kč. Nárok na náhradu této škody byl by ve smyslu §u 95 žel. dopr. řádu odůvodněn jen tehdy, kdyby byla dráha překročila dodací lhůtu buď úmyslně neb z hrubé nedbalosti. Žalobkyně také uplatňuje, že opoždění zásilky bylo zaviněno hrubou nedbalostí dráhy. Ze zásady, že každé straně náleží důkaz o tom, co ve sporu tvrdí, a ze všeobecného předpisu čl. 396 posledního odstavce obch. zák., že, dokáže-li se povozníkovi zlovolné jednání, jest povinen nahraditi plnou škodu, plyne, že důkaz hrubé nedbalosti náleží žalobkyni. Dokázána musí býti nedbalost hrubá, nestačí důkaz pouhého nedostatku obyčejné bedlivosti (§ 1297 obč. zák.) nebo pečlinosti řádného kupce (čl. 282 obch. zák.). Všeobecný občanský zákoník váže v §u 1324 povinnost k náhradě plné škody na zlý úmysl neb nápadnou bezstarostnost, čl. 396 obch. zák. shrnuje oba tyto pojmy v pojem zlovolného jednání. Za hrubou nedbalost lze tedy pokládati jen zvláště těžké porušení povinné bedlivosti, takové, že jeho neblahé následky bylo možno bez námahy předvídati a že se ho bylo možno lehce vyvarovati. Pouhá chyba nebo přehlédnutí, třebas byly spojeny s těžkými následky, mohou se přihoditi i lidem pozorným a pečlivým a nejsou proto samy o sobě důkazem, že vznikly hrubou nedbalostí. V tomto případě shledává žalobkyně dle přednesu v prvé stolici hrubou nedbalost dráhy jedině v tom, že dráha dopravovala spěšninu po delší trati Praha–Plzeň, místo po kratší trati Praha–Chomutov (Žatec). Leč ve volbě delší trati nelze ještě spatřovati hrubé zavinění dráhy a to již se zřetelem ku zjištění obou nižších soudů, čerpanému z posudku znalců, dle něhož mohla zásilka i po oné delší trati dojíti na místo určení již dne 11. února 1922 ráno, nehledíc ani k tomu, že žalobkyně vůbec neprokázala, že právě volba této delší trati byla bezprostřední příčinou opoždění.

Citace:

č. 4248. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 407-408.