NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Č. 552.

Vyživovací příspěvek: * Byl-li povolaný před nastoupením vojenské služby pravoplatným výrokem soudním uznán povinným poskytovati svému nemanželskému dítěti alimenty, je tím zjištěna závislost výživy dítěte na povolaném a není tedy nárok dítěte na výživné vyloučen tím, že pro povolání nemanželského otce k vojenské službě nedošlo ke skutečnému placení povinných alimentů.
(Nález ze dne 14. října 1920 č. 9518.)
Věc: Právní ochranné oddělení zemského nalezince v Praze v zastoupení nezl. Marie U. proti zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Nezletilá Marie U., nemanželská dcera Marie U. a Antonína K., narodila se 28. ledna 1916; od 8. února 1916 je v péči zemského nalezince. Nemanželskému otci Antonínu K. uloženy alimenty 8 K měsíčně usnesením okresního soudu v P. ze dne 12. září 1916, které nabylo právní moci dnem 17. října 1916. Ježto K. již 18. října 1916 nastoupil vojenskou službu, nebylo možno na něm alimenty vymáhati.
K přihlášce právního ochranného oddělení zemského nalezince z 10. dubna 1917 přiznán pro nezl. Marii U. vyživovací příspěvek 27 h denně od 18. října 1916 a vyplácen zemskému nalezinci. Výměrem okresní vyživovací komise ze 17. února 1920 č. 8074 byla výplata povoleného příspěvku dnem 1. listopadu 1919 zastavena, poněvadž Antonín K. alimentů neplatil a nebyla tudíž výživa dítěte podstatně závislá na pracovním příjmu jeho v době, kdy činnou službu vojenskou nastoupil. Podané odvolání bylo rozhodnutím zemské vyživovací komise z 5. května 1920 č. 13694 z důvodů první instance zamítnuto ...
Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti takto:
Zákon ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. poskytoval nárok na výživné jednak osobám, jejichž výživa v době, kdy povolaný nastoupil činnou službu vojenskou, byla na jeho práci nebo pracovním příjmu závislá
a povoláním jeho byla ohrožena (§ 2, odst. 1), jednak bez ohledu na závislost výživy v době povolání i těm, jimž příslušel vůči povolanému
nárok alimentační dle všeobecného zákoníka občanského (§ 2, odst. 3).
Zákon z 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n. zostřil podmínky nároku na výživné, poskytuje jej pouze těm, kdož mají podle všeobecného zákona občanského proti povolanému právo na alimenty, a i těm pouze tehdy, byla-li výživa jejich v době, kdy povolaný nastoupil činnou službu vojenskou, na jeho pracovním příjmu podstatně závislá a povoláním k činné
službě vojenské jest ohrožena (§ 2, odst. 1).
Náležitost podstatné závislosti výživy ve smyslu tohoto zákona předpokládá tedy:
1. že osoba domáhající se výživného nemá vlastních příjmů, z nichž by výživa její v době rozhodné mohla býti uhrazena;
2. že osoba ta má vůči povolanému právní nárok na poskytování výživy;
3. že povolaný je s to, aby svou alimentační povinnost plnil;
4. že oprávněný má také vůli plnění to žádati.
Tyto předpoklady jsou v tomto případě dány, neboť povolaný byl výrokem soudu uznán povinným, aby jako nemanželský otec Marie U. platil na výživu její 8 K měsíčně, čímž zároveň uznáno, že je dle svých poměrů s to, aby alimenty v této výši platil.
Žalovaný úřad je však názoru, že — nehledě k momentům shora uvedeným — je náležitost závislosti výživy na povolaném dána jen tenkráte, když náklad na výživu osoby výživného se domáhající byl povolaným před tím, než službu vojenskou nastoupil, z jeho pracovního příjmu skutečně uhražována pokládá tento moment za rozhodný.
S názorem tímto nelze v jeho všeobecnosti souhlasiti. Je-li momentu posléze uvedeného skutečného přispívání na výživu povolaným třeba, dlužno posuzovati jen dle okolností konkrétního případu. Jestliže povolaný v době, kdy nastoupil službu vojenskou, neplnil své alimentační povinnosti vůči osobě, jejíž výživa bude na plnění tom závislá, dlužno přihlížeti také k příčině, proč se tak dalo. Byla-li tu překážka ležící mimo vůli povolaného neb oprávněného, která zabránila, aby závislost neprojevila se také skutečným plněním povolaného, ať dobrovolným, ať exekucí vymoženým, nemůže tato okolnost býti na újmu nároku na vyživovací příspěvek, neboť závislost již vzniklá trvá a okolnost, že po dobu překážky někdo jiný náklad na výživu uhrazoval, nemá rozhodného významu. Tomuto výkladu svědčí také ustanovení prov. nař. z 10. srpna 1917 čís. 337 ř. z. k § 2, bod 4 a z 20. října 1919 č. 582 sb. z. a n. k § 2, odst. 8, dle něhož, neměl-li povolaný přímo před svým povoláním pracovního příjmu, protože byl delší čas nemocen nebo nezaviněně bez místa, dlužno při zkoumání otázky závislosti výživy předpokládati stav věcí, jenž by byl předvídatelně nastal vzhledem k odbornému vzdělání, k výdělkové možnosti, k rodinným poměrům a pod., kdyby nebyl býval povolán. V tomto případě bylo právě povoláním k činné službě, tedy okolností ležící mimo vůli stran, povolanému znemožněno, aby platil svou alimentační povinnost, resp. aby alimenty mu uložené byly exekucí dobývány. Nelze proto skutečnosti, že povolaný v rozhodné době nákladu na výživu svého nemanželského dítěte fakticky nenesl, přiznávati žádného účinku vylučujícího závislost výživy dítěte na povolaném, která pravoplatným výrokem soudu byla konstatována.
Výklad právě uvedený dlužno přijati tím spíše, poněvadž je také v souhlase s povahou státního vyživovacího příspěvku jako náhradní alimentační renty, kterou za určitých předpokladů poskytuje stát na místě osoby povinné k alimentaci dle zákona občanského tehdy, když této osobě, povolav ji k službě vojenské, znemožnil plniti povinnost její.
Odporovalo by dojista právnímu cítění, když by se připustilo, aby — ač je pravoplatně konstatováno, že plnění primérní soukromoprávní alimentační povinnosti povolaného k výživě uchazeče již v době povolání bylo nutno — stát plnění náhradní své alimentační povinnosti odepíral jenom proto, že povolaný proti právu povinnosti své fakticky nekonal a konati nemohl.
V daném případě bylo nesporně pravoplatným výrokem soudu uznáno, že povolaný v době svého povolání byl povinen poskytovati své nemanželské dceři alimenty, a tím dle přijatého výkladu konstatována závislost výživy její na povolaném. Poněvadž žalovaný úřad Marii U. výživné od 1. listopadu 1919 odňal jedině na základě mylného právního názoru, že závislost výživy její na nemanželském otci a důsledkem toho i nárok její na státní vyživovací příspěvek již proto jsou vyloučeny, že povolaný v době svého povolání sám fakticky na její výživu nepřispíval, a proto již dále nezkoumal, zda závislost výživy dítěte ve smyslu zákona na pracovním příjmu povolaného byla také podstatná, bylo naříkané rozhodnutí jako zákonem neodůvodněné zrušiti.

Citace:

č. 552. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 606-608.