NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2505.

Zákon ze dne 9. dubna 1920, čís. 260 sb. z. а n., o úpravě uhelného hospodářství. Tím, že úřadem vydán byl výrobci poukaz, by dodal uhlí, jehož přídělu bez označení výrobce bylo se domáháno, nevzešla ještě mezi poukázaným výrobcem a žadatelem smlouva dodací.
(Rozh. ze dne 17. dubna 1923, Rv I 1130/22.)
Žalovaný žádal u uhelného inspektorátu v M. za příděl vagonu koksu, načež inspektorát přikázal žalující firmě, by dodala žalovanému vagon koksu. Ježto žalovaný, dav vagon koksu žalobkyni k disposici, zdráhal se zapraviti kupní cenu, domáhala se jí žalobkyně žalobou, již oba nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů:
Zjištěno jest, že mezi stranami smlouva o dodání koksu sjednána nebyla, a jde toliko o to, zda smlouva byla a mohla býti nahražena úředním přídělem koksu ve smyslu zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 260 sb. z. a n. Dle §u 3 tohoto zákona bylo veškeré uhlí v území republiky Československé dáno pod závěru, což mělo ten účinek, že s uhlím — k němuž dle §u 2 cit. zák. patří i koks — není dovoleno nakládati bez poukazu orgánů, kterým náleží úprava hospodaření uhlím. Z tohoto ustanovení jasně lze seznati, že s poukazem příslušných orgánů jest dovoleno nakládati uhlím i koksem, tedy že bylo lze ohledně těchto výrobku soukromoprávní smlouvy uzavírati, když k tomu příslušní orgánové udělili poukaz. Z toho následuje dále, že nebylo úmyslem zákona vyloučiti naprosto uzavírání smluv soukromoprávních ohledně uhlí, nýbrž učiniti je závislými na úředním poukazu, a není také nikde v zákoně stanoveno, že příděl uhlí dle tohoto zákona nahražoval smlouvu o dodání uhlí mezi výrobcem a spotřebitelem. Proto byli spotřebitelé, kteří si chtěli uhlí opatřiti, nuceni opatřiti si nejprve příděl uhlí a, když se jim ho dostalo, mohli teprve smlouvu o dodání uhlí s výrobcem učiniti. Nelze proto souhlasiti s náhledem žalobkyně, že úřední příkaz uhelného inspektorátu jest právním důvodem k dodání uhlí (koksu), tak že tu není místa pro soukromoprávní ujednání stran. Názor tento v citovaném zákoně opory nemá.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:

Docela správně pochopily nižší stolice zařízení zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 260 sb. z. a n., a marně dovolání proti pojetí tomu brojí. Nelze sice popírati, že by také dalo se mysliti takové zařízení, jaké si dovolatel představuje, ale zákon neposkytuje proto opory, že to tak myslil. Naopak. Praví-li § 1, že úprava hospodaření uhlím náleží ministerstvu veřejných prací, je tím řečeno, že mu náleží úprava jak těžby, tak obchodu a spotřeby, tedy, o co právě jde, právě i úprava obchodu; úprava, praví zákon, pouhá úprava, nikoli tedy, že stát chtěl převzíti obchod sám ve vlastní ruce, v ruce ministerstva, jak by tomu bylo, kdyby, jak dovolání míní, zákonem tím bylo se uhlí bývalo stalo statkem, vyloučeným z právního obchodu. V souhlasu s tím, že zásah státu omeziti se měl na pouhou úpravu všeho hospodářství uhelného a tedy i obchodu, ustanovuje § 3, že veškeré uhlí v území státu je pod závěrou, závěra pak — a v tom jest těžisko předpisu, nikoli v samém výrazu »závěra« — že má ten účinek, že není dovoleno s uhlím nakládati bez poukazu orgánů, kterým úprava uhelného hospodářství náleží. Z toho plyne úsudkem z opaku, že, dá-li k tomu orgán takový poukaz, je dovoleno uhlím nakládati. Poukaz tedy neznamená než svolení úředního orgánu k té které disposici s uhlím. Раk-li však je to pouhé svolení, předběžné schválení úřední (»poukaz«), je tím jen řečeno, že disposice bez takového svolení je neplatná a ovšem dle §u 26 zákona při úmyslnosti přestupku i trestná, nenásleduje však z toho, že již sám poukaz jest disposicí, nýbrž právě naopak, že se soukromoprávní disposice majitele uhlí vyhledává a že poukaz znamená jen její sankcionování a nedostatek poukazu nedostatek sankce. Záleží-li tedy disposice v prodeji uhlí, musí přes poukaz úředního orgánu býti uzavřena mezi výrobcem uhlí a jeho odběratelem kupní smlouva, nikterak smlouvu tu nenahražuje již poukaz sám. Kupní smlouva mezi stranami však uzavřena nebyla, protože se nestalo nic jiného, než že žalobkyně na úřední poukaz, že se povoluje dodati žalované tolik a tolik koksu, koks bez dalšího dotazu u žalované a bez všelikého jejího prohlášení zaslala, žalovaná však ho nepřijala. Kdyby ho byla přijala, byla by ovšem vznikla smlouva t. zv. reální nabídkou a reálním přijetím. Žalobkyně ovšem hájí dále stanovisko, že když žalovaná podala v úřadu přihlášku na uhlí a na základě této přihlášky úřad vydal na žádané množství zákonný poukaz, není to ničím jiným, než že přihláška jest nabídkou, kterou úřad poukazem žalobkyni dodal a takto zprostředkoval; že tu tedy byla nabídka žalované a tu že vyřídila žalobkyně tím, že zboží zaslala, tedy reálním přijetím, a tak že smlouva řádně vznikla. O tom by se dalo mluvit, kdyby v přihlášce žalované bylo stálo, že žádá, by jí uhlí bylo přiděleno od žalobkyně. To však nebylo vůbec ani tvrzeno a přihláška sama nebyla předložena, takže nelze za jiné miti, než že přihláška zněla pouze na příděl koksu, aniž by dodavatel byl určen, a že tedy úřadu bylo volno, vydati poukaz na dodavatele, kterého sám vybere. V tom případě však najisto žádost za příděl není zároveň nabídkou určitému dodavateli, tomu, kterého potom úřad dle vlastního uvážení sám určí. Vždyť žadateli nemusí tento úřadem vybraný dodavatel vyhovovati a přes povolení přídělu nemusí s ním ve smlouvu vejíti. Míní-li dovolatelka, že, kdyby poukazu nevyhověla, že by propadla trestu dle §u 26 zákona, a shledává-li v tom nesrovnalost, by pod trestem byla povinna, poukazu vyhověti, avšak žalovaná aby na poukaz vázána nebyla, mýlí se očividně, neboť dle §u 26 tresce se toliko ten, kdo se úmyslně proviní proti ustanovení tohoto zákona, tedy pro tento případ proti ustanovení §u 3; dle něho se však proviňuje pouze ten, kdo bez poukazu povolaného úředního orgánu uhlím disponuje, tedy nedovoleně, nikoli však ten, kdo poukazu nevyhoví, neboť zákon praví, že jen provinění proti ustanovením zákona se tresce, nikoli že se tresce neuposlechnutí úředního poukazu. Smlouva tedy nevzešla a nebyla žalovaná povinna koks přijmouti.

Citace:

Rozhodnutí č. 2505. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 647-649.