Čís. 1582.

Ustanovení posledního odstavce § 502 c. ř. s. předpokládá, že ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu byl projeven právní názor, vížící soud prvé stolice. Není-li tomu tak, dlužno použíti třetího odstavce § 502 c. ř. s.
(Rozli. ze dne 28. března 1922, Rv I 24/22.)
Ve sporu o 107 Kč zrušil původně odvolací soud rozsudek prvého soudu, a nevyhradiv pravomocí, nařídil mu, by ve věci dále jednal a rozhodl, aniž by byl projevil právní názor, prvý soud vížící. Soud prvé stolice pak ve věci dále jednal a vynesl rozsudek, jenž byl odvolacím soudem potvrzen. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež soud prvé stolice odmítl jako nepřípustné. Rekursní soud uznal je přípustným a předložil je spolu s dovolací stížností žalobcovou, obsaženou v dovolací odpovědi, dovolacímu soudu.
Nejvyšší soud obnovil odmítací usnesení prvého soudu a vyslovil, že odpadá proto výrok o nepřípustném dovolání.
Důvody:
Rozsudek okresního soudu byl k odvolání strany žalované zrušen odvolacím soudem usnesením ze dne 22. března 1921, a nařízeno soudu procesnímu, aby provedené jednání doplnil a nový rozsudek vynesl, poněvadž »rozhodnutí prvé stolice bylo založeno na znaleckém posudku, vydaném v jiném procesu, jež vzato v úvahu bez předchozího průvodního usnesení a bez provedení důkazů vůbec, čímž porušeny stěžejní zásady jak §§ 266 a 269, tak i §§ 276 a 277 c. ř. s. Takovým postupováním ve sporu utrpělo provedené jednání takové podstatné vady, jež zabraňují důkladné vysvětlení a řádné posouzení rozepře, takže nezbylo než rozsudek napadený zrušiti a věc procesnímu soudu k doplnění řízení a vynesení nového rozsudku vrátiti«. Něco jiného zrušovací usnesení neuvádí, a nevyslovuje zejména žádného právního přesvědčení, jež by soud první stolice podle § 499 odstavec druhý c. ř. s. při novém rozhodování vázalo, takže soud procesní při svém novém rozhodování, jsa prost vší odvislostí a doplniv jednáni podle daného mu poukazu, opčt zcela samostatné podle svého právního přesvědčení rozhodnouti mohl. Soud prvé stolice také tak učinil a po doplnění jemu uloženém žalobě rozsudkem ze dne 25. května 1921 úplně vyhověl a žalovanou k zaplacení zažalovaných 107 Kč 40 h s příslušenstvím odsoudil. Soud odvolací pak rozsudkem ze dne 24. září 1921, nevyhověv odvolání žalované, rozsudek ten potvrdil. Jsou tu tedy dva samostatné souhlasné rozsudky dvou soudu, aniž by soud první byl před tím poukázán říditi se nějakým právním nazíráním a vázán nějakým právním přesvědčením soudu vyššího. Je tu tedy stav takový, jaký by byl býval, kdyby byla druhá stolice hned první rozsudek procesního soudu potvrdila, kdy ovšem by vzhledem k ustanovení § 502 odstavec třetí c. ř. s. dovolání bylo samozřejmě vyloučeno. Poněvadž však vnitřním důvodem, proč další pořad práva se nepřipouští v takovém případě, jest dostatečná záruka správnosti právního posouzení věci, právě ze souhlasu soudu vyplývající, musí pravidlo to platiti i pro případ ten, že první rozsudek procesního soudu byl zrušen a při tom nepředepsána soudu žádná právní norma, podle niž by se říditi musil při vynesení svého druhého rozsudku. Potvrzením tohoto rozsudku druhého jest přes ustanovení § 502 odstavce třetího c. ř. s. dán vnitřní důvod § 502 odstavce třetího c. ř. s., vylučující další pořad práva. Právem tedy soud procesní tak, jak mu to předpisuje § 507 odstavec první c. ř. s., nepřípustné dovolání, vrátiv je dovolatelce, odmítl a bylo proto nutno v dovolací odpovědi obsažené stížnosti vyhověti a usnesení odvolacího soudu, změňující toto usnesení soudu procesního, změniti a obnoviti vyřízení soudu prvého.

Citace:

č. 1582. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 322-323.