NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 2611.

Zákon o posloupnosti do statků střední velikosti ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák. pro Čechy.
Třebas byly splněny podmínky §u 1 zákona, nelze projednati pozůstalost dle tohoto zákona tam, kde dle okolností případu jest vyloučeno, by dosaženo bylo účele zákona, zejména vyžaduje-li řádné hospodaření na usedlosti takových investic, k jichž zúrokování a umořování výnos usedlosti by nestačil.
(Rozh. ze dne 15. května 1923, R I 282/23.)
Pozůstalostní soud rozhodl, že nemovitou pozůstalost po Janu B-ovi nelze projednat! dle zákona o posloupnosti do statků střední velikosti ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák. pro Čechy, rekursní soud usnesení to změnil v ten rozum, že pozůstalost jest projednati dle onoho zákona. Důvody: Prvý soud zjistil, že hospodářství čís. 133 v H. v pozůstalosti po Janu B-ovi s ohledem na velikost a výnos katastrální dle §u 1 cit. zák. bylo považovati za statek střední velikosti. Odepírá však tuto vlastnost statku střední velikosti tomuto hospodářství, ježto opatření inventáře za účelem racionelního obhospodařování tohoto dvorce vyžaduje 13125 Kč a vystavění hospodářské budovy ve stavu schopném k hospodaření 45850 Kč, že však hospodářství po převzetí těchto oprav a opatření příslušenství nebude tak výnosným, by výtěžek stačil k umoření jistiny 79025 Kč. Prvý soud vychází z náležitostí, plynoucích z ustanovení §u 7 zákona ze dne 1. dubna 1889, čís. 52 ř. zák., že dědičný dvorec tak vybaven býti musí, by přejímatel mohl obstáti, čehož v tomto případě není. Ale náhled prvého soudce, dle něhož dědičný statek získanou již vlastnost jako dvorec dědičný opět může ztratiti, není v zákoně odůvodněn. Prvý soud měl tudíž vysloviti, zda držebnost za statek střední velikosti považována býti má (konečná věta §u 1 zákona ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák.). Určení bližších podmínek ohledně převzetí přejímací ceny, by se přejímatel udržeti mohl, jest věcí soudu a bude na něm, by rozhodl, nebude-li lze docílili dohody stran (§ 9 po případě 10 cit. zák.).
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Český zemský zákon ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák., jímž se zavádějí zvláštní předpisy o dělení dědictví při rolnických usedlostech střední velikosti, byl vydán na základě ustanovení, obsažených v rámcovém říšském zákoně ze dne 1. dubna 1889, čís. 52 ř. zák. Tento říšský zákon má v §u 1 ustanovení »že pro rolnické usedlosti (statky) střední velikosti s obytným domem dle tohoto zákona a dle zemských zákonů, jež na jeho základě budou vydány, platnost míti budou zvláštní předpisy o dělení dědictví; zemským zákonodárstvím bude ustanoveno, které statky podle tohoto zákona pokládati jest za statky střední velikosti, a rovněž zemským zákonodárstvím bude ustanoveno, které nemovitosti a která pozitečná práva, jde-li o rozhodnutí, zda je tu statek střední velikosti, pokládaný býti mají za součástky statku.« Český zemský zákon ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák. pak co do otázek, jichž úprava byla takto ponechána zemskému zákonodárství, stanoví v prvním odstavci §u 1, že »rolnickými usedlostmi střední velikosti, na něž se vztahují tyto zákonné předpisy, jsou rolnické statky (dvory) s obytným domem: a) jichž čistý katastrální výnos činí nejméně 100 K o rozloze nejméně 5 ha; b) jichž čistý katastrální výnos činí nejvýš 1500 K bez ohledu na výměru«; uvádí v druhém až čtvrtém odstavci téhož §u 1, co se pokládá za součástky statku; a v posledním (pátém) odstavci určuje, že »o tom, zda má se usedlost pokládati za rolnickou usedlost střední velikosti ve smyslu tohoto zákona, a které nemovitosti jakož i která práva požívací pokládati se mají za součástky statku, rozhoduje pozůstalostní soud, vyslechna obecního starostu a znalce.« Dle §u 2 zemského zákona nevztahuje se zákon ke statkům, jež stiženy jsou svěřenským svazkem, a dle druhého odstavce §u 3 mají ustanovení tohoto zákona při zákonné posloupnosti dědické vždy, při posloupnosti ze závěti nebo z dědické smlouvy však toliko tenkrát platnost, když zůstavitel ustanovil za přejímatele statku osobu, pojatou ve všeobecném občanském zákonníku mezi zákonné dědice. V prvním odstavci §u 14 zemského zákona konečně se stanoví, že »na statek jsoucí ve vlastnictví několika osob a spadající pod ustanovení tohoto zákona, vztahují se předpisy zákona jen tehdy, jsou-li spoluvlastníky manželé a zemře-li jeden z nich bez potomků.« Dle doslovu zemského zákona bylo by tudíž použiti jeho předpisů ve všech případech, kde se pozůstalost projednává na základě zákonné posloupnosti, nebo sice na základě posloupnosti ze závěti nebo z dědické smlouvy, kde však zůstavitel ustanovil některého zákonného dědice za přejímatele — jestliže patří do pozůstalosti rolnický statek s obytným domem o rozloze alespoň 5 ha, jehož čistý katastrální výnos není nižší než 100 Kč nebo bez ohledu na výměru, není-li čistý katastrální výnos nižší než 100 Kč a vyšší než 1500 Kč — statek není stižen svěřenským svazkem — a byl ve výhradném vlastnictví zůstavitele nebo ve spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manžela a zůstavitel nezanechal potomků. Ježto v případě, o který tu jde, nastává zákonná posloupnost dědická, usedlost č. p. 133 v H. není statkem svěřenským, — byla ve výhradném vlastnictví zůstavitele Jana В-a, a je zjištěno, že jde o rolnickou usedlost s obytným domem ve výměře 10 ha 9 a 2 m2 a s čistým katastrálním výnosem 360 Kč 64 h, byly by tu dle doslovu zákona veškeré předpoklady pro použití zákona ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák. a bylo by správným rozhodnutí rekursního soudu, že onu usedlost jest pokládati za rolnickou usedlost střední velikosti ve smyslu tohoto zákona. Než doslov zákona není tu jedině rozhodujícím, nutno hleděti k zákonodárcovu úmyslu. V té příčině jest nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 28. února 1909, čís. 3 věstníku z roku 1909, které sice není nadáno mocí zákona, ale čerpá z materiálu říšského a zemského zákona, cennou pomůckou pro výklad zákona. V §u 2 odstavec čtvrtý tohoto nařízení se poukazuje se zvláštním důrazem na to, že zákonodárcův úmysl směřoval k tomu, by zachován byl rolnický stav v hospodářské síle tak, že při úmrtí majitele statku statek s příslušenstvím nemá býti dělen, nýbrž má jako jeden celek jen jedinému přejímateli (nápadníku) za mírnou cenu přejímací býti přikázán, kdežto ostatní účastníci jinak mají býti odbyti. Zákon byl tedy vydán v zájmu rolnického stavu, a proto jest vyloučeno jeho použití, nelze-li majitele a jeho rodinu dle obyčejného nazírání čítati ke stavu rolnickému, a ježto má zákonem býti zachována hospodářská síla rolnického stavu, nebude zákon míti místa tam, kde by patrně nebylo lze docíliti tohoto účelu. Právě pro takové pochybné případy platí však i ustanovení posledního odstavce §u 1 zemského zákona, že pozůstalostní soud, vvslechna obecního starostu a znalce rozhodne o tom, zda má se statek pokládati za rolnickou usedlost střední velikosti ve smyslu zákona, ježto by při řešení této otázky výslech obecního starosty a znalců byl takřka zbytečným, kdyby záleželo jen na podmínkách §u 1 odstavec prvý § 2, § 3, odstavec druhý a § 14, odstavec prvý, poněvadž k posouzení toho, zda tu jsou tyto podmínky, zpravidla nebude třeba vyjádření obecního starosty a znaleckého posudku. V tomto případě prvý soud na základě posudku znalců a vyjádřeni obecního starosty bezvadně zjistil, že hospodářské budovy usedlosti č. p. 133 v H. jsou v tak špatném stavu, že toho času lze z nouze použiti jen světnic, kdežto kravín a konírna jakož i komory teprve po provedení staveb staly by se způsobilými k užívání; že by k tomu bylo třeba nákladu 45850 Kč a kromě toho k opatření nezbytně potřebného živého a mrtvého příslušenství 33175 Kč, celkem tedy 79025 Kč; že však usedlost vzhledem ke své rozloze a povaze pozemkových parcel a lesních pozemku nemůže býti učiněna tak výnosnou, by její výnos stačil k úrokování a umořování jistiny 79025 Kč а k vyplacení 19927 Kč, jichž by bylo třeba k odbytí spoludědiců, zvláště když odhadní cena jest jen 44644 Kč 75 h, a kdyby byla usedlost pokládána za dědičný statek, pouze 34835 Kč. Dle tohoto nelze usedlost, o kterou jde, zachovati zmíněnému účelu, jejž zákonodárce měl na mysli, a proto prvý soud z tohoto důvodu — byť i ne z důvodu §u 7 vlastně 8 zemského zákona, který by přicházel v úvahu teprve při projednáváni pozůstalosti podle tohoto zákona — právem uznal, že usedlost nelze pokládati za rolnický statek střední velikosti ve smyslu zemského zákona ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák., i bylo tudíž k dovolacímu rekursu spoludědiců změněno usnesení soudu rekursního a obnoveno usnesení prvého soudu.

Citace:

Čís. 9736.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 408-410.