K § 171 zákona č. 221/1924 S b. z. a n. — Okresní nemocenská pojišťovna v Š. předepsala A. R-ovi a A. L-ovi, hostinským v Š., podle §u 46 zák. čl. XIX z r. 1907, jakožto nástupcům podniku, k náhradě nedoplatky nemocenských pojistných příspěvků po R. L-ovi Kč 1109,62 a po A. K-m Kč 1175,26. Tento platební výměr byl doručen A. R-ovi a A. L-ovi dne 24. července 1926. Expositura okresního úřadu v Š. výměrem ze dne 25. ledna 1907, č. 498/1927, osvobodila firmu R. a L. od zaplacení předepsaných příspěvků. Župní úřad ve Zvolení naříkaným rozhodnutím potvrdil výměr úřadu I. stolice na základě důvodů v něm uvedených, dodav, že hostinská a výčepnická živnost je koncesovaná, již zciziti nemožno, nemůže
52 proto o právním nástupci býti ani řeči. O stížnosti uvážil Nejvyšší správní soud toto: Zástupce stěžující si pojišťovny při veřejném ústním lícení vznesl námitku, že daný případ po stránce věcné neměl býti posuzován podle zákona č. 221 z r. 1924, nýbrž podle zák. čl. XIX z r. 1907 a min. nařízení č. 4790 z r. 1917, ježto jde o řešení právního poměru, vzniklého za platnosti těchto posléze citovaných norem. K námitce této, uplatňující nezákonnost naříkaného rozhodnutí, nemohl Nejvyšší správní soud přihlédnouti, poněvadž námitka tohoto obsahu nebyla uvedena v písemné stížnosti '(§ 18 zák. o správním soudě). Písemná stížnost připouští výslovně, že jde o případ, který jest posouditi podle zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., a to podle § 171, jenž ustanovuje, že ten, kdo nabyl závodu, ručí za pojistné, jež měl za« piatiti předchůdce. Žalovaný úřad — reeipovav důvody rozhodnutí úřadu 1. stolice — neuzná, stěžující si pojišťovnou uplatněný nárok z titulu ručení, vysloviv, že se nedostává předpokladů citovaného § 171 jednak proto, že tu není totožnosti podniku firmy R. a L. s podnikem L-ovým a K-ovým, jednak proto, že živnost hostinskou nelze považovati za „závod“, jak jej má na mysli § 171, jednak proto, že firma R, a L, nenabyla hostinské živnosti od předchůdce a dále proto, že hostinská a výčepnická živnost jest koncesovaná, kterou zciziti nemožno, takže nelze mluviti o právním nástupnictví. Stížnost naproti tomu uplatňuje pouze, že nabytím závodu jest rozuměti faktické převzetí závodu od předchůdce bez ohledu na to, zda k právnímu nabytí jest třeba předepsané formy, v daném případě koncese. Potřeba nové koncese podle názoru stížnosti nemůže vyloučiti použití § 171 cit. zák. Touto námitkou stížnost odporuje pouze argumentu naříkaného rozhodnutí shora na posledním místě uvedenému. Proti názoru žalovaného úřadu, že tu není ještě dalších předpokladů § 171 z ostatních důvodů, jak jsou shora uvedeny, stížnost neformuluje námitek ani po stránce skutkové, ani po stránce právní, zejména nevytýká nezákonnost právnímu názoru, že cit. § 171 předpokládá totožnost podniku, že se nevztahuje na živnost hostinskou, ježto není „závodem“ a že vyžaduje přímý převod s původního dlužníka na nástupce v závodě. Pak ale Nejvyšší správní soud vázán jsa předpisem § 18 zákona o správním soudě, podle něhož může zákonitost naříkaného rozhodnutí přezkoumávati jenom v mezích stížných bodů, obsažených ve stížnosti, nemohl se pouštěti do zkoumání správnosti těchto dalších důvodů naříkaného rozhodnutí, stížností nenapadených, z nichž každý jednotlivý by stačil — předpokládaje jeho správnost — k zamítnutí předmětného nároku stěžující si pojišťovny. I kdyby stížnost měla pravdu se svou námitkou, že k nabytí závodu stačí jeho faktické převzetí od předchůdce, že tedy není požadavkem § 171 právní nástupnictví v závod předchůdcův, nemohlo by naříkané rozhodnutí býti uznáno nezákonným, ježto jest opřeno ještě o další, nenapadené důvody a nebylo proto třeba otázkou stížnosti na spor vznesenou se vůbec zabývati. Passus stížnosti „totožnost závodu a totožnost provozu dostatečné uvádza nemocenská poisťovňa na základe zistenia na mieste samom prevedeného“ nelze považovati za námitku podle předpisu § 18 zákona o správním soudě konkretisovanou, ježto neuvádí, zdali a z jakých důvodů má snad shora uvedený úsudek žalovaného úřadu o totožnosti podniku za nesprávný. Z těchto úvah dospěl Nejvyšší správní soud k zamítnutí stížnosti.
(Nález Nejv. správ, soudu ze dne 31. října 1928, č. 29236/28.)
53