NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12890.

Církevní věci: Na ustanovení § 7 zák. čl. XIV:1898, po př. §§ 7 a 8 zák. čl. XXXVIII:1913 ve příčině odnětí doplňku kongruy a věkového přídavku může se vůči československému státu s úspěchem odvolávati toliko duchovní, který vykonal slib podle § 7 zákona č. 64/1918 Sb., a to jen za dobu po složení tohoto slibu.
(Nález z 4. května 1937 č. 11546/34.)
Prejudikatura: Boh. A 4409/25, 7430/28, 12417/36.
Věc: Antonín V. v Bátce proti rozh. min. škol. a nár. osvěty v Praze z 25. listopadu 1933 o kongrue.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 18. srpna 1932 a dodatkem k němu de pres. 2. září 1932 žádal st-l min. škol. a nár. osvěty v Praze, aby mu jakožto faráři reformované církve v Bátce byla dodatečně poukázána náhrada doplňků kongruy z prostředků státních za léta 1919 a 1920.
Min. škol. a nár. osvěty nař. rozhodnutím vyslovilo, že žádosti nelze vyhověti, poněvadž — pokud jde o lhůty výše uvedené — nebylo učiněno zadost ustanovení § 2 zákona z 10. prosince 1918 č. 64 Sb.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami: — — —
Předpis § 2 zákona č. 64/1918 Sb. o mimořádných přechodných ustanoveních na Slovensku stanoví, že »státní, samosprávní a církevní hodnostáři, úředníci a zaměstnanci bývalého království Uherského prozatímně se ponechají ve svých úřadech s dosavadními požitky, složí-li slib poslušnosti Československé republice a uzná-li zmocněnec vlády, že i jinak jsou se své úkoly«. Podle toho mohl církevní hodnostář po stránce právní zachovati si nárok na dosavadní požitky jen tehdy, splnil-li podmínku složení slibu věrnosti Československé republice a neměl-li zmocněnec vlády proti setrvání církevního hodnostáře v úřadě námitek. Nebyla-li prvá z těchto podmínek (t. j. složení slibu věrnosti) splněna, nebylo po vydání zákona č. 64/1918 Sb. nároku na požitky zmíněné od československého státu, a to ani tehdy ne, když příslušný církevní hodnostář zastával dále církevní úřad (srov. Boh. A 4409/25 a 7430/28 týkající se státních zaměstnanců a — Boh. A 12417/36 — týkající se duchovních). Teprve přiznáním se k Československé republice, vyjádřeným právě složením slibu, mohl si ten který duchovní založiti nárok na požitky ze státní pokladny Československé republiky ve výši stanovené dosavadními (uherskými) zákony a předpisy, a to pro futuro, neboť spočívá již ve výsostné povaze státu, že nebude přiznávati ze státní pokladny požitky tomu, kdo se k němu nehlásí. Neměl proto církevní hodnostář po vydání zákona č. 64/1918 Sb. do doby, než složil slib věrnosti zmíněný v § 2 cit. zákona, vůči československému státu vůbec žádného nároku na kongruové požitky, resp. jich doplňky a složením slibu získal nárok takový — jak už řečeno — jen pro futuro, nikoli pro praeterito.
Na tom nic nemění skutečnost, že zákon nestanoví, kdy a komu má církevní hodnostář slib složití, neboť § 2 cit. zákona zní zcela striktně a nečiní složení slibu poslušnosti závislým na předchozí výzvě se strany státní správy. Zákon neliberuje svou disposicí zaměstnance, kteří jsou adresáty předpisu jeho § 2, od povinnosti složiti slib a tím se přihlásiti dobrovolně k Československé republice po dobu, než budou k složení slibu vyzváni příslušnými orgány. Nemůže proto míti úspěch argumentace stížnosti, pokud má zato, že st-1 učinil zadost ustanoveni § 2 tím, že teprve na výzvu státní správy prostřednictvím církevních orgánů složil slib v roce 1921 a že není jeho vinou, že se tak dříve nestalo.
Rovněž nelze přisvědčiti stížnosti, pokud se snaží dovoditi, že ustanovení zák. čl. XIV:1898 o doplňku požitků duchovního pastýře a §§ 7 a 8 zák. čl. XXXVIII:1913 o zvýšení náležitostí důchovních věkovými přídavky stanoví odnětí doplňku kongruy a věkového přídavku jen v důsledku protistátního chování nebo spáchání přečinu duchovním, že předpisy tyto staly se součástí československého právního řádu a platily až do počátku účinnosti nového kongruového zákona č. 122/1926 Sb., st-l že se však žádného takového činu nedopustil a že tedy nemůže tu býti jiného důvodu zákonného k odnětí požitků zmíněných. Je sice pravda, že shora cit. zákonná ustanovení přešla podle čl. 2 zákona č. 11/1918 Sb. do právního řádu československého státu a platila až do 1. ledna 1926, kdy nabyl účinnosti zákon č. 122/1926 Sb. o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností státem uznaných, případně recipovaných (§ 8), ale z toho ještě nijak neplyne, že by československý stát byl povinen poskytovati všem duchovním v bývalém státu uherském, působícím po převratu na území připadnuvším k republice Československé, požitky, kterých podle dřívějších uherských zákonů požívali. Nss vyslovil již v četných svých nálezech (srov. na př. Boh. A 4409/25, 5435/26 a j.) právní názor, že československý stát nevstoupil již ipso facto jako universální successor v právní závazky bývalého státu uherského ze služebních poměrů bývalých uherských státních zaměstnanců, nýbrž že k sukcesi té by mohlo dojiti jenom tam, kde výslovnou vnitrostátní normou byla založena. To platí stejně i ve příčině služebních poměrů duchovních ve veřejné správě duchovní a o nárocích z těchto služebních poměrů činěných na státní pokladnu. Jestliže tedy po vydání zákona č. 11/1918 Sb. nová vnitrostátní norma vtělená v zákon č. 64/1918 Sb. nařizuje, že jen složením slibu věrnosti nabývá duchovní ve veřejné duchovní správě nároku na výplatu dosavadních požitků, vyslovuje tím jasně, že dokud duchovní kterékoli stá- tem uznané církve nebo náboženské společnosti tohoto slibu nesložil, nevzešel mu nárok na výplatu požitků těch státem československým. Z toho plyne, že ustanovení § 7 zák. čl. XIV:1898, pokud se týče §§ 7 a 8 zák. čl. XXXVIII:1913 ve příčině odnětí doplňku kongruy a věkového přídavku může se vůči československému státu s úspěchem dovolávati toliko duchovní, který vykonal slib podle § 2 zákona č. 64/1918 Sb., a jen za dobu po složení tohoto slibu.
Ustanovení právě cit. § 2 zákona č. 64/1918 Sb. o složení slibu věrnosti československé republice zni zcela všeobecně a platí tedy pro všechny církevní hodnostáře bez rozdílu, které státem uznané nebo recipované církve nebo náboženské společnosti jsou příslušníky, a nelze ani z tohoto zákona, ani z jiné normy dovoditi — stížnost také žádné normy se nedovolává, že československý stát přiznává nárok na doplňky kongruy a přídavky k téže duchovním některé církve, kteří slibu podle cit. zákona nesložili, resp. za dobu předcházející složení takového slibu. Míjí se proto cíle stížnost, pokud se dovolává trianonské smlouvy mírové z 4. června 1920 č. 102/1922 Sb. a namítá, že československý stát, převzav suverenitu nad územím dříve uherským, byl podle této smlouvy povinen zachovávati rovnoprávnost všech konfesí a nesmí vydávati zákony a nařízení nebo činiti opatření, která by se příčila duchu a intenci této smlouvy, zvláště když v čl. 76 je prý zakázán mstivý postup proti takovým osobám, které před uzákoněním mírové smlouvy se dopustily politického přečinu. — — — —

Citace:

Č. 12890. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 581-584.