NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 950.

Žádaje o vtělení práva zástavního, musí se dlužník vykázati plnou mocí zástavního věřitele. Jinak může zástavní věřitel povolení vkladu zástavního práva odporovati rekursem.
(Rozh. ze dne 1. března 1921, R II 101/21)
Dlužník žádal na knihovním soudě, by povolen byl na jeho domě vklad zástavního práva pro pohledávání spořitelny, jež jí přísluší proti němu z dluhopisu. Plné moci spořitelny k návrhu nepřiložil. Knihovní soud žádosti vyhověl, rekursní soud ji zamítl. Důvody: Právem namítá stěžující si spořitelna, že žadatel k podání knihovní žádosti nebyl oprávněn, poněvadž k tomu je oprávněn jen věřitel a poněvadž dlužník od něho k podání knihovní žádosti splnomocněn nebyl. To plyne z § 77 odstavec druhý kn. zák., dle něhož musí žadatel, domáhající se knihovního vkladu ve prospěch osoby druhé, od této míti plnou moc, a nemluví o náležitostech plné moci, kterou by žadatel musil míti, žádá-li o vklad v neprospěch svého mandanta, jak tomu jest v §§ 31 a 123 odstavec čtvrtý kn. z. Jediný případ, kdy může žádat o vklad ten, proti němuž vklad směřuje, jest uveden v § 97 kn. zák. Plné moci žadatel neměl a dlužní úpis také nemá podpisu věřitelova, který by žadatele k podání žádosti zmocňoval.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle § 94 knih. zák. může knihovní soud povoliti knihovní zápis jen tehdy, není-li pochybnosti o tom, že je žadatel k žádosti oprávněn. Již z povahy věci pak plyne, že za zápisy knihovní jménem vlastním smějí žádati zpravidla jen ti, kdož jimi knihovních práv nabývají, nebo jimž zápisy ty jinak jsou na prospěch. Zásada ta je zřejmá i z ustanovení § 77 knih. zák., jenž výslovně upravuje sice jen otázku, kdo může žádati za knihovní zápis jménem jiného, přece však již dle svého nadpisu dotýká se mimochodem i otázky, kdo může tak činiti jménem vlastním, ustanovuje, že k podání o zápis jménem toho, komu jest zápis na prospěch, stačí všeobecná plnomoc, kdežto mlčením pomíjí otázku o náležitosti plné moci v jiných případech, tedy všeobecné zásady se nedotýká. Dále nutno poukázati i k tomu, že dle § 449 a násl. obč. zák. zápis práva knihovního předpokládá titul práva zástavního, jenž při dobrovolném právu zástavním záleží v zástavní smlouvě, jež je dle své povahy a podle § 1368 obč. zák. smlouvou oboustrannou, ke které třeba též souhlasu věřitele. Plným právem tedy rekursní soud má za to, že, žádá-li dlužník na místě věřitele o vtělení práva zástavního, musí se vykázati zmocněním, a jelikož dle spisů žadatel požadavku tomu nevyhověl, nutno knihovní žádost zamítnouti. Tvrdí-li stěžovatel, že věřitel nemá vůbec práva odporovati knihovnímu zápisu, v jeho prospěch učiněnému, že má pouze na vůli, by po případě odepřel vyplacení zápůjčky a že dále již § 123 čís. 4 knih. zák. má na mysli knihovní zápis ku žádosti dlužníka, stačí poukázati k tomu, že vývody ty správnost stanoviska rekursního soudu vyvrátiti nemohou, jelikož právě § 123 čís. 4 knih. zák. má na mysli žádost zmocněné osoby a předpokládá tudiž plnou moc jí udělenou, a s druhé strany pak nelze věřiteli upříti právo stížnosti již proto, že jde o věc, jeho se týkající. Taktéž nemůže býti rozhodným, že prý zvláště při zápůjčkách, daných peněžními ústavy, zpravidla prý jen dlužník o zajištění zápůjčky žádá, jelikož tento tvrzený zvyk nemůže míti vlivu na právní posouzení věci.

Citace:

č. 7592. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 388-389.