NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2330.

Majitel lomu jest povinen (§ 335 tr. zák.) označiti a ohraditi místo nevybuchnuvšího náboje a zameziti k němu přístup.
(Rozh. ze dne 26. března 1926, Zm I 695/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hoře Kutné ze dne 4. srpna 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle §u 335 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Bezdůvodnou jest výtka nejasnosti rozsudku (§ 281 čís. 5 tr. ř.), kterou spatřuje zmateční stížnost v tom, že se v něm jednak nezjišťuje a nerozebírá obsah předpisů §§ů 29 a 55 ministerského nařízení ze dne 29. května 1908, čís. 116 ř. zák., jednak se neuvádí obsah vyhlášky, která měla býti podle rozsudku vyvěšena v lomě. Uváděti v rozsudku doslov oněch předpisů (v rozsudkových důvodech jest řeč o ustanoveních §§ů 19 a 55 ministerského nařízení) nebylo zapotřebí, neboť jde o předpisy, vyhlášené uveřejněním jich v říšském zákonníku. Pokud pak jde o onu vyhlášku, nemůže býti nejmenší pochybnosti o tom, že, vzal-li nalézací soud na základě svědeckých výpovědí za zjištěno, že stěžovatel nešetřil předpisu §u 55 ministerského nařízení, jest tím míněno opomenutí, spočívající v tom, že v lomu nebyl vyvěšen, pokud se týče trvanlivým způsobem na několika vhodných a lehce přístupných místech závodu přibit krátký výtah, obsahující nejdůležitější ustanovení onoho nařízení, jakož i nařízení uvedených v jeho §u 22. Jakékoliv pochybnosti v příčině otázky, ve kterých směrech uznává rozsudek stěžovatele trestně zodpovědným, odstraňuje však již jeho výrok, podle něhož shledáno trestné jednání (opomenutí) stěžovatelovo v tom, že místo, kde byl nevystřelený náboj, neoznačil jako nebezpečné a že varovnými tabulkami nezakázal k němu přístup, po případě ono místo neohradil, že dále nevyvěsil předepsané vyhlášky a nepoučil posléze dělníky podle předpisu. Předpisujeť § 19 ministerského nařízení, že nebezpečná místa v lomech a jamách jest uzavříti a opatřiti na vhodných místech výstražnými tabulkami, třetí odstavec §u 29, že náboje, které, jak tomu bylo v souzeném případě, selhaly, dlužno jako takové poznačit), předpis §u 55 pak byl již ve svém doslovu uveden. Třeba jen ještě dodati, že podle druhé věty téhož předpisu má tamtéž předepsaný výtah obsahovati mimo jiné zejména též ustanovení §§ů 19 a 29 ministerského nařízení, jakož i kromě jiných ustanovení též § 109 ministerského nařízení ze dne 2. července 1877, čís. 68 ř. zák., podle jehož třetího odstavce nemá se rána, selhala-li, vyvrtávati ani utopiti, nýbrž, nemůže-li se sousední ranou přivésti k výbuchu, má se přirážek dřevěnou lžící z části vybrati a rána k výbuchu přivésti druhým nábojem, který se vloží do téže vyvrtané díry. Také toto nařízení uvedeno jest v rozsudkovém výroku jako předpis zvláště vyhlášený ve smyslu §u 335 tr. zák. Stalo se tak právem, neboť §em 1. ministerského nařízení ze dne 4. srpna 1885, čís. 135 ř. zák. (prováděcího nařízení к zákonu o třaskavinách) bylo ono ministerské nařízení výslovně ponecháno v platnosti, podle §u 22 ministerského nařízení čís. 116/1908 pak jest mimo jiné i při pracích trhacích v kamenných lomech atd. šetřiti především ustanovení ministerského nařízení čís. 68/1877. Podle §u 105 tohoto nařízení mají dělníci, kteří jsou opatřováni trhadly (třaskavinami), býti napřed poučeni o povaze těchto látek a má jim býti vštípeno, jak mají býti opatrní, by se při práci nestalo neštěstí, a podle §u 106 mají býti poučeni zejména, že každé svévolné nebo svémocné užití trhadel přináší s sebou veliké nebezpečí.
Jest tudíž bezpodstatnou nejen výtka zmateční stížnosti, že z důvodů rozsudku není patrno, v čem nevyhověl stěžovatel předpisům, zmíněným v rozsudku, nýbrž i její námitka, přicházejcí vlastně již v úvahu jako uplatňování důvodu zmatečnosti podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že není předpisu, podle něhož místo, kde jest nevybuchnuvší rána, dlužno ohraditi nebo jinak zabezpečiti zejména v ten způsob, by k němu neměly přístupu ani osoby v lomě pracující. V onom směru jest připomenouti že § 19 ministerského nařízení čís. 116/1908 má zřejmě na mysli zejména též místa v lomech (a jamách), která se přechodně, ať z jakékoliv příčiny, stala nebezpečnými; nelze tudíž shledávati porušení zákona nebo jeho nesprávné použití v tom, že nalézací soud řadí k oněm nebezpečným místům také místo, na němž zůstal v zemi nevybuchnuvší náboj (v souzeném případě dynamitová patrona). Pokud pak jde o osoby, o jichž ochranu jest dotyčnými předpisy usilováno, není v předpisech těch nikde rozeznáváno mezi dělníky v podniku zaměstnanými na jedné straně a osobami nepovolanými na straně druhé, naopak jest z oněch předpisů obou ministerských nařízení zjevno, že jejich účelem jest zejména a především ochrana dělníků v lomech zaměstnaných. Ostatně stihl smrtelný úraz nejen Oldřicha B-ého, který arci i podle rozsudkového zjištění byl v stěžovatelově lomu zaměstnán, nýbrž i další cizí osobu, Oldřicha L-а, o němž rozsudek zjišťuje, že na osudné místo přišel náhodou. Ani další okolnost, zdůrazňovaná zmateční stížností, že místo nevybuchnuvší rány nebylo třeba označovati ani ohražovati před osobami, které samy věděly o nebezpečnosti nevyšlé rány, nemá, i kdyby byla v rozsudku zjištěna pravdivost tohoto tvrzení, onoho významu, který jí stížnost přikládá. Podrobné a neobyčejně přísné předpisy obou ministerských nařízení, jimiž uloženy jsou zejména majitelům lomů a podobných závodů, i jiným zodpovědným činitelům četné povinnosti, směřující к tomu, by při užívání trhadel bylo se vyvarováno všeho, čím mohou býti ohroženy život, zdraví nebo těles, bezpečnost lidí, zejména ustanovení §u 55 ministerského nařízení čís. 116/1908, mají svůj původ zřejmě v plně oprávněné úvaze a v přesvědčení, že nelze spoléhati na opatrnost dělníků samotných, která by jim arci měla býti vštípena již vrozenými zpravidla ohledy na vlastní bezpečnost, nýbrž že jest nezbytno, by jim vědomí nebezpečnosti třaskavin a jich užívání a nutnost, dbáti bezpečnostních předpisů, byla vždy znovu a opětně, ba trvale připomínána. Jak již zmíněno, nečiní předpisy v tom ohledu nižádných výjimek; nemá proto významu ani skutečnost, zmateční stížností zvlášť zdůrazňovaná, rozsudkem arci nezjištěná, že Jan B-ý, v jehož pracovní skupině a pod jehož vedením pracovali jeho tři synové, zaměstnává se lámáním kamene po dobu více než 30 let. Neprávem dovolává se zmateční stížnost na oporu svého stanoviska znaleckého posudku, neboť se v něm pouze o požadavku, uloženém předpisem §u 109 ministerského nařízení čís. 68/1877, praví, že mu stěžovatelem bylo celkem vyhověno, kdežto v ostatních bodech posudku shledal nalézací soud právem podklad pro zjištění, že bylo povinností stěžovatele, učiní ti pro celou rozhodnou dobu od 4. do 7. března 1925 ona jím opomenutá zvláštní bezpečnostní opatření (označení místa nevybuchnuvšího náboje, jeho ohražení, nebo zamezení přístupu к němu vhodným způsobem).
Z posavadních úvah jest však zároveň již také zjevná bezpodstatnost námitek, jimiž napadá zmateční stížnost rozsudek v rámci oněch vývodů, jimiž uplatňuje důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) a 10 §u 281 tr. ř. Zmateční stížnost tu totiž stejně jako již v dřívějších vývodech popírá příčinnou souvislost mezi stěžovatelovými opomenutími a smrtí Oldřicha B-ého a Oldřicha L-а. Tato souvislost nevyplývá prý ani ze zjištění rozsudkových a není podle názoru stížnosti dána proto, že oběma bylo osudné místo známo, a musilo jim zajisté býti známo, že dynamit jest třaskavina, tak že nějakého zvláštního poučení nebylo prý tu potřebí. Nehledíc k tomu, že tvrzení zmateční stížnosti, že ono místo bylo oběma jmenovaným známo, se podle zmíněného již zjištění rozsudkového na Oldřicha L-а nehodí, nalézací soud nepochybil právně ani, pokud dospěl k závěru, že smrt obou vzešla ze stěžovatelova opomenutí, šetřiti ustanovení §§ů 19 a 55 ministerského nařízení čís. 116/1908. Zjišťujeť rozsudek, že tím, totiž nešetřením oněch předpisů se strany stěžovatelovy, se stalo, že Oldřich B-ý pracoval na místě nevybuchnuvšího náboje krompáčem a že následkem toho došlo podle znaleckého posudku k výbuchu dynamitové patrony, která nevystřelená byla ve střelné díře. Rozsudek vychází zřejmě a to právem ze stanoviska, že, kdyby byl stěžovatel neopomenul učiniti aspoň některé z oněch opatření, k nimž byl jako majitel lomu zavázán oněmi předpisy, nebyl by si Oldřich B-ý počínal uvedeným způsobem a že by pak ovšem důsledně nebylo došlo ani k výbuchu patrony, z něhož vzešla smrt obou jmenovaných. Zjišťuje tudíž rozsudek i příčinnou souvislost mezi zaviněním stěžovatelovým a smrtí způsobem bezvadným nejen po stránce skutkové, nýbrž zároveň i takovým, že mu ani ve směru právním nelze činiti důvodné výtky. Tím se stává bezpředmětnou též výtka, uplatněná zmateční stížností s hlediska čís. 10 §u 281 tr. ř. při veřejném roku, že právě vzhledem k nedostatku oné příčinné souvislosti přichází v úvahu nanejvýš skutková podstata přestupku proti bezpečnosti těla podle §u 431 tr. zák. Zdůrazniti dlužno, že nešetření úředních předpisů samo o sobě nemusí ovšem ještě přicházeti v úvahu jako jednání (opomenutí), opodstatňující skutkovou podstatu §u 335 tr. zák. Než povaha oněch předpisů, které byly nalézacímu soudu směrodatný při řešení otázky trestného zavinění stěžovatelova, jest vesměs toho rázu, že nepřipouští ani nejmenších pochybností o účelu těchto předpisů, jímž jest zřejmě snaha, zameziti, neb aspoň snížiti nebezpečí spojené s pracemi v lomech, pro život, zdraví a tělesnou bezpečnost lidí. Z nadpisu hlavy ministerského nařízení čís. 116/ 1908, zahrnující v sobě §§y 35 až 54: »Zvláštní předpisy na ochranu života a zdraví dělníků« jest patrno, že téhož rázu jest a týž účel sleduje také řada jiných předpisů nařízení, zejména předpisy, vztahující se na dobývání hmoty (§§y 10—21) a na práce trhací (§§y 22—34) a vzhledem k jich citaci v §u 22 téhož nařízení pak důsledně i bezpečnostní předpisy ministerského nařízení čís. 68/1877. Posléze se v §u 336 tr. zák. pod i) jako jeden ze zvláštních případů, tamtéž jednotlivě uvedených, na něž jest užiti předpisu §u 335 tr. zák., uvádí případ: když se nezachovávají zvláštní předpisy o dělání, chování, prodeji, dovozu i užívání.... třaskavých preparátů atd. Znalost dotyčných předpisů pak předpokládá rozsudek tím větším právem u stěžovatele, jakožto majitele lomu. Bylo proto jeho zmateční stížnost zavrhnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2330. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 221-224.