NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 11163.

Placená dovolená zaměstnanců (zákon ze dne 3. dubna 1925, čís. 67 sb. z. a n.). Zaměstnanci jest ponecháno na vůli, zda se chce domáhati dovolené. Zaměstnavatel není povinen, by mu ji nabízel a vnucoval.
Zaměstnanec pozbývá nároku na dovolenou, neuplatní-li své právo na ni v tom kterém služebním roce. Zaměstnanec, nenastoupivší bez důvodu dovolenou, není oprávněn žádati místo ní peněžitou náhradu.
(Rozh. ze dne 20. listopadu 1931, Rv I 1429/30.)
Proti žalobě, jíž se domáhal zaměstnavatel na zaměstnanci vrácení zapůjčených peněz, namítl žalovaný započtením vzájemné pohledávky na odměnu za práci přes čas a za neposkytnutou dovolenou. Procesní soud prvé stolice, uznav vzájemné pohledávky za pravé, zamítl žalobu. Odvolací soud uznal podle žaloby, neuznav vzájemné pohledávky za pravé, a to pohledávku na odměnu za práci přes čas v podstatě proto, že mzda byla mlčky paušalována dohodou stran, pohledávku na náhradu za neposkytnutou dovolenou pak zvláště proto, že žalovaný nikdy nežádal o dovolenou, ač by mu byla bývala povolena, takže vlastně bez důvodu nenastoupil dovolenou a nemůže se proto ve smyslu § 11 zákona ze dne 3. dubna 1925, čís. 67 sb. z. a n. domáhati odškodnění za dovolenou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Pokud se týče náhrady za dovolenou, souhlasí nejvyšší soud s názorem soudu odvolacího, že žalovaný na ni nemá nárok podle § 11. zákona ze dne 3. dubna 1925, čís. 67 sb. z. a n. Se zřetelem k dovolatelovým vývodům jest k osvětlení otázky uvésti toto: Zaměstnanec má za podmínek § 1. zákona čís. 67/1925 nárok na placenou dovolenou k zotavení a po čas této dovolené přísluší mu náhrada mzdy podle § 9. Žádati zákonitou dovolenou jest zaměstnancovým právem, uděliti ji jest pak povinností zaměstnavatelovou. Z toho plyne, že jest zaměstnanci ponecháno na vůli, zda se chce domáhati dovolené, a že zaměstnavatel není povinen, by mu ji nabízel a vnucoval. Zákon dále předpokládá, že zaměstnanec nastoupí příslušející mu dovolenou na zotavení v tom kterém služebním roce, což vyplývá zejména z ustanovení § 8, v němž se mluví o roce, v němž se dovolená uděluje, dále z ustanovení § 10, že zaměstnanec, který dostal výpověď z práce neb opustil práci z důležitých důvodů před nastoupením dovolené, má nárok jen na poměrnou placenou dovolenou, odpovídající pracovní době v roce pro dovolenou rozhodné, a z ustanovení § 11, že placená dovolená nepřísluší těm, kdož v roce, kdy na dovolenou by jinak měli nárok, před jejím nastoupením byli propuštěni z práce z důležitých důvodů. Z toho jest usuzovati, že zaměstnanec pozbývá nároku na dovolenou k zotavení, neuplatní-li své právo na ni v tom kterém služebním roce, a takto jest rozuměti i ustanovení § 11, že placená dovolená nepřísluší těm, kdož ji bez důvodu nenastoupili. Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona (tisk 5112 poslanecké sněmovny z roku 1925) jest jeho účelem, by se úpra- vou placených dovolených zvýšila tělesná i mravní zdatnost dělnictva a tím chuť ku práci a produktivnost zdejšího národního hospodářství, kteréhožto účelu má býti dosaženo delší nepřetržitou dovolenou. S tímto účelem by se nesrovnávalo, kdyby se zaměstnanec, třebas i po více let, nehlásil o dovolenou jen proto, by se mu místo ní dostalo po vystoupení ze služby peněžité náhrady. Že nároku na dovolenou k zotavení nemá býti zaměstnanci využíváno k získání hmotných výhod, vyplývá zejména z ustanovení druhého odstavce § 11, že náhrada mzdy za dobu dovolené nepřísluší těm, kdož v době dovolené pracovali za úplatu pro osoby cizí. V souzeném případě se žalovaný nedomáhá na žalobkyni, by mu poskytla dovolenou k zotavení, nýbrž požaduje teprve po skončení služebního poměru jen peněžitou náhradu za ni. Odvolací soud však zjistil, že žalovaný za trvání služebního poměru nikdy nežádal o dovolenou, ač by mu byla bývala beze všeho udělena, a jest proto souhlasiti s názorem napadeného rozsudku, že žalovaný, nenastoupiv bez důvodu dovolenou, pozbyl na ni podle § 11 zákona čís. 67/1925 nároku a není proto ani oprávněn, žádati místo ní peněžitou náhradu.

Citace:

Č. 11163. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 477-479.