NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 8980.

Tříletá promlčecí lhůta § 1486 obč. zák. (§ 1 zákona ze dne 26. března 1925, čís. 47 sb. z. a n.) jest lhůtou práva hmotného, na kterou se nevztahují ustanovení § 126 c. ř. s. a § 89 zák. o org. soudní.
Následky obmeškání pohledávky, dospělé podle zákona ze dne 26. března 1925, čís. 47 sb. z. a n. do 1. dubna 1925, nastaly uplynutím 31. března 1928, nikoliv teprve uplynutím 1. dubna 1928.
(Rozh. ze dne 23. května 1929, Rv I 1914/28.)
Žalobu o zaplacení peněžité pohledávky, dospělé dnem 30. června 1924, procesní soud prvé stolice zamítl, maje za to, že žalobní nárok jest promlčen vzhledem k ustanovení zákona ze dne 26. března 1925, čís. 47 sb. z. a n., ježto žaloba byla podána teprve 1. dubna 1928. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Nesprávné právní posouzení věci spatřuje odvolatel v tom, že prvý soud odůvodnil zamítnutí žaloby tím, že došla k soudu dne 1. dubna 1928, a že jest tedy podle zákona ze dne 26. března 1925, čís. 47 sb. z. a n. promlčena, ježto poslední den lhůty promlčecí, 31. březen t. r. uplynul, aniž byla žaloba u soudu podána, a lhostejno jest, že byla toho dne dána na poštu. Odvolatel míní, že an 1. duben 1928 připadl na neděli, mohlo nastati promlčení žaloby teprve dne 2. dubna, že podáním žaloby se promlčení podle § 1497 obč. zák. přetrhuje, že zákon nikde neustanovuje, že žaloba v poslední den promlčecí lhůty musí již býti u soudu, že proto jest posuzovati podání žaloby podle předpisů civilního řádu soudního, takže stačilo, když žaloba v poslední den promlčecí lhůty byla dána na poštu — a poukazuje odvolatel zejména k tomu, že podatelna soudu jest otevřena jen do 5 hodin odpoledne, takže prý vskutku podle názoru prvého soudu nastalo promlčení žaloby již dne 31. března 1928 o 5. hodině odpoledne. Následkem tohoto mylného právního názoru prvého soudu zůstalo prý řízení kusé, ježto důkazy stranami nabídnuté — Čís. 8980 —
701
nebyly připuštěny a prováděny. S názorem odvolatelovým však nelze souhlasiti. Správným jest názor prvého soudu, že tříletá lhůta stanovená v § 1486 obč. zák., pokud se týče v § 1 zák. ze dne 26. března 1925, čís. 47 sb. z. a n. je lhůtou práva hmotného, na kterou se nevztahují ustanovení § 126 c. ř. s. a § 89 zák. o org. soudní. Podle ustanovení § 902 druhý odstavec obč. zák. skončila proto promlčecí lhůta již dne 31. března 1928; lhostejno jest, že podatelny soudů jsou otevřeny jen do 5. hodiny odpolední, neboť promlčení se přetrhuje jen žalobou skutečně u soudu podanou, a bylo proto na odvolateli, by žalobu včas, dokud ještě soudní podatelna byla otevřena, u soudu skutečně podal, neboť tím, že žaloba byla toho dne podána na poště, nebyla ještě podána u soudu. Ježto strana žalovaná vznesla námitku promlčení po rozumu § 1501 obč. zák., posoudil soud prvý věc po stránce právní správně, zamítnuv žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání nelze přiznati oprávnění. Odvolací soud správně dovodil, že zažalovaná pohledávka jest ve smyslu § 1486 obč. zák. a § 1 zákona ze dne 26. března 1925, čís. 47 sb. z. a n. promlčena, a stačí v tom směru poukázati ke správným důvodům napadeného rozsudku, které nebyly dovoláním vyvráceny а k nimž vzhledem k vývodům dovolání dodati jest ještě toto: Tvrdí-li dovolatel, že pohledávky, které dospěly do 1. dubna 1925, promlčí se dnem 1. dubna 1928, cituje sice správně § 1 zákona čís. 47/1925, ale vykládá nesprávně toto zákonné ustanovení, maje za to, že promlčení mohlo nastati teprve uplynutím dne 1. dubna 1928 a nikoli jeho počátkem, poněvadž by prý jinak v zákoně místo 1. dubna 1928 musilo býti uvedeno 31. března 1928, any podle § 903 obč. zák. právní následky nesplnění závazku nebo zmeškání nastanou teprve uplynutím posledního dne lhůty. Poslední den tříleté lhůty § 1486 obč. zák. připadl vzhledem k splatnosti zažalované pohledávky dnem 30. června 1924, ve smyslu zákona čís. 47/1925 na den 31. března 1928. To vychází zřejmě ze srovnání doslovu § 1 a 3 tohoto zákona (slova »do 1. dubna 1925« proti slovům »dospějí dnem 1. dubna 1925 počínajíc«). Toho dne mohl ještě žalobce s účinkem žádati zaplacení, aniž by mu bránilo promlčení, které po zákonu nastalo teprve dnem 1. dubna 1928 a to hned počátkem tohoto dne. Následky obmeškání ve vymáhání pohledávky (§ 1497 obč. zák.) nastaly podle zásady § 903 obč. zák. uplynutím posledního dne promlčecí lhůty, tedy uplynutím 31. března 1928. Nebyl-li ještě toho dne žalovaný žalován, t. j. nebyla-li ještě 31. března 1928 žaloba podána u soudu, nemohlo nastati přetržení promlčení. Žaloba, která došla na soud teprve 1. dubna 1928, nemohla míti tento účinek, poněvadž byla podána již po uplynutí promlčecí lhůty. Správnosti názoru tu hájeného nasvědčuje též úvaha, že by jinak promlčecí lhůta byla prodloužena o jeden den. Že by takový výsledek odpovídal úmyslu zákona, nelze za to míti z podstatných důvodů; naopak je tento předpoklad zřejmě vyvrácen jasným doslovem zákona.

Citace:

č. 8980. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 724-725.