NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12868.

Policejní věci. — Řízení správní: * Paragraf 5 min. nař. č. 31/1860 ř. z. nezakládá právního nároku na prominutí nebo zmírnění trestu uloženého za správní přestupek.
(Nález z 20. dubna 1937 č. 12160/37.)
Věc: Josef Sch. v Prosiměřicích proti rozh. zem. úřadu v Brně z 19. září 1934 o policejním přestupku. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem okr. úřadu ve Znojmě z 2. srpna 1933 byl st-l uznán vinným přestupkem vyhlášky tohoto okr. úřadu z 29. března 1932, jehož se dopustil tím, že nad vchodem svého sklepa zhotovil skobový kříž, který ani po zákazu neodstranil, a byl na základě čl. 3 odst. 2 zákona č. 125/1927 Sb. odsouzen k trestu vězení v trvání 3 dnů.
Proti tomuto nálezu podal st-l odvolání, ve kterém brojil proti výroku o vině, současně však také vznesl žádost, aby mu uložený trest vězení byl v cestě milosti změněn v peněžitou pokutu. Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad ani jeho návrhu odvolacímu ani žádosti posléze uvedené.
Ve stížnosti podané do tohoto rozhodnutí béře je v odpor již jen ve výroku o trestu.
Předem dlužno tu zdůrazniti, že st-l ve svém odvolání, jak již uvedeno, nenamítal nic proti tomu, že mu úřadem I. stolice byl uložen trest vězení a nikoli peněžitá pokuta, jak to připouští čl. 3 odst. 2 zákona č. 125/1927 Sb., podle něhož byl st-l odsouzen, naopak žádost svou formuloval výhradně v ten smysl, aby mu trest vězení již přiznaný — a opravným prostředkem nenapadený — byl v cestě milosti přeměněn v peněžitou pokutu. Pokud tedy st-l teprve ve stížnosti k tomuto soudu podané namítá, že podle zákona měla mu býti uložena peněžitá pokuta a nikoli trest vězení, je to nepřípustné novum, jímž se soud vzhledem k ustanovení § 5 zákona o ss zabývati nemohl. V ostatním uvažoval nss o podané stížnosti takto:
Podle § 2 zákona o ss je nss povolán rozhodovati o stížnostech směřujících proti rozhodnutím neb opatřením správních úřadů, tvrdí-li kdo, že jimi bylo zasaženo do jeho subjektivních práv. Se zřetelem na toto ustanovení zákona o ss je předpokladem úspěšné stížnosti, aby konkrétním rozhodnutím neb opatřením správního úřadu bylo porušeno právo určitého subjektu, založené platným právním předpisem. Je tudíž zkoumati, zdali a pokud je stát ve věci, o kterou jde, vůči straně vázán tak, že je možno mluviti o jejím subjektivním právu na určité rozhodnutí neb určitý postup úřadu.
Jediná právní norma, ve které lze hledati odpověď na tuto otázku, je min. nař. z 31. ledna 1860 č. 31 ř. z. Podle § 4 tohoto nařízení má úřad I. stolice vyměřiti trest v mezích stanovených zákonem. V případech hodných zvláštního zřetele může navrhnouti zem. úřadu, aby trest zmírnil nebo prominul. Mají-li polehčující okolnosti převahu, může zem. úřad — jak se ustanovuje v 2. odst. § 5 cit. min. nař. — buď na návrh úřadu I. stolice nebo na žádost, kterou strana podala v zákonné lhůtě odvolací, zmírniti nebo docela prominouti uložený trest, nejde-li o trest propadnutí zboží, nářadí nebo zásob, ztráty živnosti nebo jiných práv a oprávnění. Zmírniti nebo prominouti tyto posléze uvedené tresty je v posledním odstavci cit. paragrafu vyhrazeno ministerstvu (ustanovení vlád. nař. z 5. června 1936 č. 151 Sb., podle jehož přílohy byla pravomoc ministerstva ke snížení nebo prominutí trestů za správní přestupky cestou milosti přenesena na zem. úřady, je nutno v konkrétním případě ponechati stranou, poněvadž nař. roz- hodnutí bylo vydáno dříve, než zmíněné vlád. nař. bylo vydáno a nabylo účinnosti).
V cit. ustanoveních min. nař. č. 31/1860 ř. z. a nikde jinde v právním řádu není ustanovení o tom, za kterých podmínek úřad III. stolice žádosti o zmírnění trestu nebo jeho prominutí vyhověti musí, nýbrž je ponecháno rozhodnutí o tom volné úvaze jmenovaného úřadu. Podle toho nikdo nemá hmotného právního nároku na to, aby bylo vyhověno jeho žádosti o zmírnění nebo prominutí trestu, který mu byl úřadem I. stolice uložen v mezích zákona. Správnost tohoto závěru potvrzuje i tato úvaha:
Uvedené min. nař. č. 31/1860 ř. z. se samo označuje jako nařízení, kterým se vydávají ustanovení o odvolání a o mimořádném právu zmírniti a prominouti tresty při přestupcích, jež nejsou obsaženy v trestním zákoně a spadají do pravomoci úřadů správních. Výkon tohoto mimořádného práva zmírňovacího a promíjejícího jest od judikující činnosti úřadu zcela odlišný a na této činnosti nezávislý, mohla nastati i kdykoli po pravomoci trestního nálezu, a není omezen právními normami takovým způsobem jako judikující činnost úřadu. Proto se mimořádné právo zmírniti a prominouti tresty nazývá obyčejně právem milosti, na jejíž udělení arciť nikdo právního nároku nemá.
St-l se domáhal ve správním řízení sám výslovně toho, aby uložený trest vězení byl mu v cestě milosti přeměněn na peněžitý trest. Jestliže tato žádost byla nař. rozhodnutím zamítnuta, nemůže podle toho, co bylo uvedeno, důvodně tvrditi, že bylo porušeno nějaké jeho subjektivní právo, kdyžtě práva na udělení milosti vůbec není. Poněvadž pak nikde v právním řádu není nařízeno (výslovně ani konkludentně), aby úřad zjišťoval předpoklady volné své úvahy za účasti strany žádající o přeměnu trestu vězení v cestě milosti na trest peněžitý, nemohlo se nař. rozhodnutí dotknouti ani formálních práv st-lových, když se v něm neuvádí, z kterých konkrétních předpokladů úřad vycházel, když st-lově žádosti o přeměnu uloženého trestu vězení na peněžitou pokutu nevyhověl.

Citace:

Č. 12868. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 533-535.