NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 9015.

Pracovní právo. — Řízení správní: 1. * Ministr soc. péče není sám bez dohody se zúčastněnými ministry kompetentní zamítnouti žádost za schválení kolektivní smlouvy podle § 7 al. 3 zák. o osmihodinné době pracovní č. 91/18. — 2. Strany, které sjednaly kolektivní smlouvu, mají procesní nárok na to, aby o jejich žádosti o schválení této smlouvy podle zák. č. 91/18 bylo rozhodnuto kompetentním úřadem.
(Nález ze dne 28. ledna 1931 č. 1290.)
Prejudikatura: ad 2.: Boh. A 3680/24.
Věc: Společenstvo výčepníků a hostinských v L. (adv. Dr. Rud. Freudenfeld z Liberce) proti ministerstvu sociální péče (odb. rada Frt. Benáček) o schválení kolektivní smlouvy podle § 7 al. 3 zák. č. 91/18 Sb.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím z 31. ledna 1929 odepřelo min. soc. péče schváliti podle § 7 al. 3 zák. č. 91/18 kolektivní smlouvu, uzavřenou mezi společenstvem hostinských a výčepníků v L. se strany jedné a pomocnickou hromadou tohoto společenstva se strany druhé ohledně přípustnosti práce přes čas ve smlouvě normované, a to jednak z toho důvodu, poněvadž veř. zájem toho nevyžaduje, aby v hostinských živnostech, o které jde, pracovní doba byla prodloužena, jednak proto, že živnosti hostinské, třeba jako jiné živnosti sloužily veřejnosti, přece nejsou takovými podniky, jaké má na zřeteli cit. ustanovení zákona.
Uvažuje o stížnosti společenstva do tohoto rozhodnutí podané, musil nss v prvé řadě zkoumati, zda žal. úřad byl kompetentní, aby sám vydal nař. rozhodnutí. Předpis § 7 bodu 3 zák. o 8hodinné době pracovní z 19. prosince 1918 č. 91 Sb., na jehož základě bylo nař. rozhodnutí vydáno, ustanovuje, že v podnicích veřejné potřebě určených může se prodloužiti pro některé skupiny zaměstnanců pravidelná doba pracovní, když zaměstnanec je sice třeba déle na místě služebním (v pohotovosti), ale jeho skutečná práce nevyžaduje více než 6 hodin denně. Toto prodloužení připouští se však jen tehdy, když kolektivní smlouvy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci o tom ujednané schválí min. soc. péče v dohodě s ministry zúčastněnými. Podle toho smí schválení kolektivní smlouvy státi se jen úhrnným aktem min. soc. péče a ostatních zúčastněných ministrů, a není tedy min. soc. péče kompetentní, aby samo bez dohody se zúčastněnými min. kolektivní smlouvy schvalovalo. Poněvadž zákon nemá jiného ustanovení, nutno míti za to, že nejen schválení smlouvy, ale vůbec veškeré rozhodování o podaných žádostech za schválení smluv podle § 7 bodu 3 smí se státi jen v dohodě se zúčastněnými ministerstvy a že tedy zejména i zamítnutí těchto žádostí má předcházeti dohoda s oněmi min., která dle své působnosti povolána jsou o žádosti spolurozhodovati.
Z uvedeného je patrno, že min. soc. péče nebylo kompetentní, aby samo z vlastní své pravomoci bez dohody se zúčastněnými min. žádost zamítlo a že učinilo-li tak přec, je rozhodnutí jeho nezákonným.
Mohl by ovšem býti spor o to, zda společenstvo má vůbec nějaký materielní nárok na kladné vyřízení své žádosti, a zda vzhledem k ustanovení § 2 zák. o ss mohlo by vůbec brániti se před nss proti zamítnutí své žádosti, kdyby veškerými kompetentními úřady bylo záporně o ní rozhodnuto; leč k řešení této otázky nelze tentokrát přistoupiti, neboť tolik je jisto, že společenstvu, které sjednalo kolektivní smlouvu, nemůže býti upřen procesní nárok na to, aby o jeho> žádosti za schválení této smlouvy bylo kompetentními úřady rozhodnuto (Srovn. Boh. A 3680/24). Tento nárok společenstva byl následkem mylného náhledu žal. úřadu o výlučné jeho příslušnosti porušen, a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9015. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 287-288.