NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 2

Č. 12577.

Živnostenské právo: Zákon č. 49/1927 Sb., jímž byla živnost výroby cementového zboží prohlášena za řemeslnou, nic nezměnil na ustanovení § 37 odst. 1 živn. řádu.
(Nález z 20. října 1936 č. 15148/36.)
Věc: František A. ve Vysokém Mýtě proti rozh. min. obchodu z 1. února 1934 o rozsahu živnostenského oprávněni.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Zem. úřad v Praze výměrem z 2. září 1932 rozhodl na základě § 36 odst. 2 živn. řádu po slyšení korporací v cit. zákonném ustanovení uvedených, že st-l na základě svého živnostenského listu z 11. srpna 1920, znějícího na sochařství kamene, není oprávněn vyráběti umělý kámen, jehož potřebuje k provádění svých výrobků sochařských.
Tento výměr byl potvrzen nař. rozhodnutím.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Na sporu jest otázka, zda st-l je na základě svého živnostenského listu, znějícího na sochařství kamene, oprávněn vyráběti umělý kámen, jehož potřebuje k zhotovování svých výrobků sochařských. Úřad I. stolice odpověděl na tuto otázku záporně, a to proto, že výroba umělého kamene spadá do oprávnění živnosti výroby cementového zboží. V odvolání namítal st-l v podstatě, že jest oprávněn vyrobiti ve své dílně i umělý kámen, z něhož sochařské výrobky zhotovuje, poněvadž sochařské práce jsou na sochařském výrobku z umělého kamene prací hlavní. Tím tvrdil, že k výrobě umělého kamene pro svoji potřebu jest oprávněn proto, že jde o práce, jichž je třeba, aby úplně zhotovil své výrobky sochařské, a dovolával se tedy § 37 odst. 1 živn. řádu. Žal. úřad vyloučil použití tohoto zákonného ustanovení, odkázav na výše uvedené stanovisko úřadu I. stolice a vysloviv, že podle § 1 zákona č. 49/1927 Sb. jsou toliko stavitelé, zedničtí a kameničtí mistři a na Slovensku a Podkarpatské Rusi mimo to živnostníci oprávnění k provádění menších zednických prací oprávněni pro vlastní potřebu vyráběti cementové zboží, nikoli však sochaři. Stížnost naproti tomu namítá, že zavedením této řemeslné živnosti nebyly změněny nebo derogovány dosavadní předpisy, upravující řemeslnou živnost sochařskou, zejména též nebyl dotčen předpis § 37 živn. řádu. Nss uznal stížnost odůvodněnou.
Podle § 37 živn. řádu každý živnostník má právo spojiti veškeré práce, jichž je třeba, aby úplně zhotovil své výrobky, a jest oprávněn míti k tomu konci potřebné pomocníky také jiných živností. Přiznává tedy zákon živnostníku právo, aby za účelem úplného zhotovení svých výrobků konal i práce, jež spadají do rozsahu živnosti, na kterou jeho živnostenské oprávnění nezní. K takovým pracím potřebným k uvedenému účelu není živnostník na základě cit. ustanovení živn. řádu oprávněn jen tehdy, jestliže positivním předpisem je použití tohoto zákonného ustanovení pro určité práce vyloučeno.
Zákon ze 17. března 1927 č. 49 Sb., kterým byla živnost výroby cementového zboží prohlášena za živnost řemeslnou, nic nezměnil na ustanovení § 37 odst. 1 živn. řádu. Na takovou změnu nelze usuzovati z toho, že zmíněná živnost byla prohlášena za řemeslnou, pokud není provozována pro potřebu vlastní živnosti staviteli, zednickými a kamenickými mistry a na Slovensku a Podkarpatské Rusi mimo to živnostníky oprávněnými k provádění menších zednických prací. Jak vyslovil nss v nálezu z 24. září 1935 č. 18060/35, Boh. A 12042/35, uznal zákon za potřebné vyloučiti z řemeslné živnosti výroby cementového zboží výrobu cementového zboží prováděnou staviteli a zednickými mistry pro potřebu vlastní jejich živnosti jen proto, že bez výslovného ustanovení této výjimky byli by uvedení živnostníci prohlášením výroby cementového zboží za živnost řemeslnou ztratili vzhledem k ustanoveni §§ 2 a 3 odst. 3 zákona č. 193/1893 ř. z. dosavadní své oprávnění k samostatnému provádění těchto prací pro účely své živnosti a musili by tyto práce zadávati živnostníkům oprávněným k provozování zmíněné živnosti řemeslné. Má-li zákon č. 49/1927 Sb. jen tento smysl, nelze vzhledem k tomu, co bylo již uvedeno, živnostníku, který nemá oprávnění na živnost výroby cementového zboží, upříti právo, aby konal i práce spadající do této živnosti, pokud prací těch je třeba za účelem úplného zhotovení jeho výrobků. Žal. úřad — jak je patrno z odůvodnění výměru úřadu I. stolice, které přijal za své, jakož i z jeho odůvodnění vlastního — postavil se v nař. rozhodnutí na stanovisko, že st-l pro sochařské práce, k jejichž výrobě je podle svého živnostenského listu oprávněn, nesmí vyráběti umělý kámen, jehož potřebuje k zhotovování svých výrobků sochařských, jen proto, že výroba umělého kamene spadá do rozsahu oprávnění jiné živnosti řemeslné. Zaujav toto stanovisko, úřad nezkoumal, zda výroba umělého kamene není v případě st-lově práci, jíž je třeba, aby úplně zhotovil své výrobky sochařské. V tomto směru je nař. rozhodnutí neúplné. Poněvadž tato neúplnost byla zaviněna nesprávným názorem, z něhož žal. úřad vycházel, musilo býti nař. rozhodnutí zrušeno podle § 7 zákona o ss.

Citace:

Č. 12577. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 927-929.