Čís. 1207.

K veřejným úředníkům ve smyslu §u 153 tr. zák. nelze počítati všechny osoby uvedené v §u 68 tr. zák. Náleží sem člen obecního zastupitelstva. Uplatňování odchylného stanoviska v otázce jazykové není zneužitím moci úřední, jež by vylučovalo použití §u 153 tr. zák.
(Rozh. ze dne 7. května 1923, Kr I 318/22.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 25. listopadu 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedokonaného těžkého ublížení na těle dle §u 8 a 153 tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. tvrdí zmateční stížnost, že člen obecního zastupitelstva, jenž byl obžalovaným v tomto případě napaden, nepoužívá zvláštní ochrany §u 153 tr. zák. Zákon a i judikatura bývalého nejvyššího soudu rozlišuje prý mezi úředníkem v širším slova smyslu dle §u 68 tr. zák. a v užším dle odstavce druhého §u 101 tr. zák. a má prý toto ustanovení na zřeteli jen osoby, jež se starají o záležitosti státní, což prý o členech obecního zastupitelstva nelze tvrditi. Při ochraně dle §u 153 tr. zák. dlužno prý vždy uvážiti a zjistiti, zda chráněná osoba vůbec obstarává nějaké záležitosti vlády nebo vykonává příkazu nebo povolání k tomu se nesoucí. Toho prý u člena obecního zastupitelstva není; obstaráváť prý obec úkony státních úřadů jen, když se zákony neb úřady její pomoci dovolávají, a v důsledku toho obstarává prý člen obecního zastupitelstva takové úkony jen tehdy, když k nějaké takové činnosti byl zvláště zmocněn. Stížnost jest bezdůvodná. Má sice pravdu, pokud tvrdí, že k veřejným úředníkům ve smyslu §u 153 tr. zák. nelze počítati všechny ty osoby, jež jsou v §u 68 tr. zák. jmenovány. Jsouť v tomto ustanovení uvedeny vedle veřejných úředníků také ještě jiné osoby, kterým s ohledem na jejich okruh působnosti povahy veřejnoprávní poskytuje se stejná ochrana při výkonu jejich služby. Na správné stanovisko staví se stížnost též v tom směru, že k veřejným úředníkům dle §u 153 tr. zák. dlužno raditi jen ty, u nichž jsou dány předpoklady druhého odstavce §u 101 tr. zák., dle něhož jest za úředníka považovati toho, kdo mocí přímého nebo nepřímého veřejného příkazu je povinen obstarávati záležitosti vlády, ať je vzat do přísahy nebo ne. Neprávem tvrdí však stížnost, že v členu obecního zastupitelstva, o nějž v tomto případě jde, nelze spatřovati úředníka, obstarávajícího záležitosti vládní. Jimi sluší rozuměti soubor zařízení veřejného práva, jimiž upravují se veřejné, tudíž samé všeobecnosti neb aspoň určitých kruhů státních občanů bezprostředně se dotýkající záležitosti. Uskutečnění tohoto státního neb obecního účelu může se díti nejen orgány státními, nýbrž také orgány samosprávných těles, tvořících součást státního celku a organismu. V tomto případě zavdala dle zjištění rozsudku podnět ku svolání mimořádné schůze obecního zastupitelstva okolnost, že starosta obce Augustin H. patrně v dohodě s německými členy zastupitelstva a s opomenutím českých členů zaslal okresní politické správě v D. přípis, ve kterém se žádalo, by veškeré spisy na obec řízené byly zasílány jazykem německým, jinak že budou vráceny. Čeští členové podali proti tomu protest, žádajíce, by starosta byl své funkce zbaven, za kteroužto příčinou byla svolána zmíněná schůze. Podnět ku svolání schůze a ku jednání v ní zavdala proto otázka, týkající se užívání státního, oficielního jazyka v úředním styku obce O. s okresní politickou správou. Otázka tato nespadá samozřejmě jen do tak zvaného samostatného oboru působnosti jmenované obce, nýbrž dotýká se zájmu státního, veřejného, zvláště když zásady jazykového práva v republice Československé, zejména i pokud jde o samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veškeré veřejné korporace ve státě, jsou stanoveny zákonem ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n. Je-li tudíž zjištěno, že Eduard K. byl jako člen obecního zastupitelstva účasten zmíněného zasedání, že na jednání bral podíl, čině návrh, o němž pak bylo provedeno hlasování, nemůže býti pochybnosti o tom, že činnost jeho týkala se záležitostí vlády, že on záležitosti vlády dle mluvy zákona obstarával a že ho proto považovati dlužno za veřejného úředníka ve smyslu §u 153 tr. zák. Na věci nemění ničeho, že náměstku starosty, Františku P-ovi, jednalo se vlastně jen o zjištění, zda starosta H. odeslal dotyčný dopis s vědomím ostatních německých zástupců či nikoli, tedy o konstatování fakta, poněvadž celá akce měla přec jen v důsledcích svých vésti k úpravě otázky užívání státního jazyka při úřadování obecním. Pokud zmateční stížnost snaží se popírati, že obžalovaným nebyl podniknut útok na jmenovaného člena obecního zastupitelstva za vykonávání jeho povolání, ocitá se v rozporu se zjištěními rozsudku, dle nichž obžalovaný hned po návrhu K-ově na vyslovení důvěry starostovi a po odhlasování toho návrhu uchopil židli, zdvihl ji do výše a chtěl ji mrštiti proti K-ovi a že teprve poté bylo zasedání skončeno. Ostatně propůjčuje zákon ochranu veřejnému úředníku nejen proti útokům na jeho tělesnou integritu po dobu výkonu jeho povolání, nýbrž též proti útokům, k nimž došlo mimo tu dobu, jež jsou však ve věcné, příčinné spojitosti s vykonáváním jeho povolání, kde tedy vykonávání toto bylo podnětem, z něhož pachatel veřejného úředníka napadl; o tom nemůže však v tomto případě býti sporu. Zmateční stížnost namítá dále, že člen obecního zastupitelstva Κ., schvaluje jednání starosty H-a, kterým zakazoval si vůbec veškeré dopisování ve státní řeči se strany nadřízeného úřadu státního, schvaloval jednání protizákonné a že pro tuto protizákonnost svého počínání nemůže se mu dostati zvláštní ochrany §u 153 tr. zák. Na to dlužno odvětiti, že jen v případě, kdyby na straně napadeného člena obecního zastupitelstva šlo o úkon, jenž by se označiti musil za přímé zneužití vykonaného povolání, nemohlo by se tvrditi, že tělesné poškození stalo se pro výkon povolání, poněvadž takový úkon nebyl by již kryt pojmem výkonu povolání, nýbrž vypadal by z jeho rámce. Za takovou nelze však činnost člena K-a ještě označiti. Šlo tu v podstatě pouze o uplatňování odchylného stanoviska v otázce jazykové, které nelze beze všeho prohlásiti za čin zlomyslný, tedy za zneužití úředního povolání. Ani zákon ze dne 29. února 1920 čís. 122 sb. z. a n. nevylučuje v §u 7 možnost sporů o užívání jazyka při různých úřadech i samosprávných, takže výtku zmateční stížnosti dlužno odmítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1207. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 261-263.