NPD documents search: Všehrd, 11 (1930) - Třináctá mezinárodní konference práce.

Čís. 4508.

Ustanovení (prvé věty) § 214 tr. zák. vztahují se i na zločince již odsouzeného, který si ještě trest neodpykal.
I pachatel hlavního činu může se dopustiti spoluviny (§ 5 tr. zák.) a nedokonaného svádění (§ 9 tr. zák.) ke zločinu nadržování zločincům podle § 214 tr. zák.
(Rozh. ze dne 22. října 1932, Zm I 836/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 31. července 1931, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedokonaného svádění ke zločinu nadržování zločincům ukrýváním podle §§ 9, 214 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost namítá, že podřadění souzeného skutku pod ustanovení (prvé věty) § 214 tr. zák. brání skutečnost, že stěžovatel byl před skutkem právoplatně uznán vinným zločinem, ke kterému hledělo zjednávané nadržování sváděné osoby, pročež nemůže prý býti řeči o zabraňování (ztěžování) odhalení něčeho, co již odhaleno jest. Námitka má sice jakousi oporu v doslovu zákona, který mluví o zatajování půtahů, které by mohly vésti k objevení zločinu nebo pachatele, a doslov zákona jest patrně také příčinou, že Lamnasch—Rittler (str.162) pokládá za povážlivé, podřaditi pod § 214 tr. zák. »preparování důkazu neviny« za účelem obnovy trestního řízení, skončeného právoplatným rozsudkem. Leč úzký výklad zákona stížností uplatňovaný nevyhovoval by smyslu a účelu dotčeného ustanovení. Zločincem není jen pachatel dosud nesouzený, nýbrž — což má důležitý význam pro souzený případ — i pachatel (srovnej § 225 tr. zák.), jenž byl uznán vinným, avšak nevytrpěl dosud trest mu uložený. Nelze za to míti, že zákonodárce chtěl sice potrestati nadržování pachateli, jenž má teprve býti usvědčen, avšak ponechati beztrestným nadržování pachateli, jehož vina jest již rozsudkem zjištěna. Zájem státu na stíhání a na potrestání pravého pachatele je zajisté stejný před tím, než vůbec byl odhalen, a pak, když se koná vyšetřování k jeho usvědčení, jakož i potom, když byl odsouzen a hrozí nebezpečí, že bude výkon trestu nadržováním zmařen. Tresce-li se nadržování k útěku podle § 217 tr. zák., nelze seznati, proč by neměla býti trestnou i snaha, zmařiti tento výkon vůbec odstraněním jeho předpokladů, t. j. odsuzujícího rozsudku. Proto jest chrániti ustanovením § 214 tr. zák. konání spravedlnosti (trestní soudnictví) proti rušivým zásahům povahy tam naznačené v kterémkoliv úseku trestního řízení, tedy zajisté i tehdy, když se trest vykonává. I rozhodnutí bývalého vídeňského zrušovacího soudu čís. 4167 úř. sb. (srovnej i rozhodnutí čís. 1114, 1579, 4163 téže sbírky) dospěl již k zásadě, že se ustanovení (prvé věty) § 214 tr. zák. vztahují i na zločince již odsouzeného, který si trest ještě neodpykal. Pro správnost tohoto názoru lze nalézti oporu i v nauce (viz Finger: Strafrecht I. 559). Podřadění souzeného skutku pod ustanovení § 214 tr. zák. nepřekáželo tedy, že stěžovatel byl už právoplatně uznán vinným zločinem, k němuž hledělo nadržování jím zjednávané, a trest za zločin ten mu uložený v době souzeného skutku odpykával.
V druhé námitce, že nadržování předpokládá různost osob nadržovatele a zločince, jemuž se nadržuje, kdežto stěžovatel spáchal sám zločin, k němuž souzená činnost hledí, si stížnost patrně neuvědomila, že souzeným skutkem není nadržování, nýbrž svádění k nadržování, že se stěžovateli nedává za vinu, že sám zatajoval, nýbrž že působil na jinou osobu, by zatajovala půtahy stěžovatelova zločinu. Uvědomila-li si však stížnost tuto podstatu souzeného skutku a danou jí různost osob nadržovatele a zločince, jemuž mělo býti nadržováno, stačí k vyvrácení námitky poukaz na rozhodnutí čís. 2312 sb. n. s., v němž po zevrubném rozboru otázky, o kterou jde, vyslovena zásada, že i pachatel hlavního činu může se dopustiti spoluviny (§ 5 tr. zák.) a nedokonaného svádění (§ 9 tr. zák.) ke zločinu nadržování zločincům podle § 214 tr. zák.

Citace:

Čís. 4508. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 262-263.