NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 868.

Předražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, cís. 567 sb. z. a n.).
Lichevní soud jest povinen zkoumati, zda tu jest skutková povaha lichevního trestního činu, na nějž zní obžaloba, bez ohledu na to, zda čin by se dal podřaditi vůbec nebo též jinému nelichevnímu deliktu (podvodu).
(Rozh. ze dne 1. června 1922, Kr I 677/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při zem. trestním soudu v Praze ze dne 19. ledna 1921, pokud se jím lichevní soud prohlásil nepříslušným pojednati o obžalobě na Emila C-a pro přečiny dle §§ 20 čís. 2 a 23 čís. 4 cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Na Emila С-a byla podána u sborového lichevního soudu v Praze obžaloba pro přečiny dle §§ 20 čís. 2 a 23 čís. 4 cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. Bylo povinností soudu lichevního, aby se obžalobou zabýval a ji věcně vyřídil, to jest obžalovaného buď odsoudil nebo sprostil z obžaloby. Toho první soud neučinil. V rozhodovacích důvodech rozsudku vyslovil sice náhled, že zde není ani objektivních ani subjektivních náležitostí trestných činů lichevních, obžalovanému za vinu kladených, poněvadž prý měl C. úmysl vylákati na kupiteli mouky zálohu, aniž měl úmysl nebo možnost mouku dodati, takže je prý odůvodněno podezření zločinu podvodu, — avšak ani v rozsudečném výroku aniž v důvodech žaloby věcně nevyřídil, nýbrž vyslovil se nepříslušným pojednati o věci. Stížnost právem kárá tento postup jako zmatečný dle čís. 7 a 9 a) § 281 tr. ř., ježto prvý soud nejen nevyřídil obžaloby, nýbrž dal se při tom svésti právně mylným náhledem, že podezření ze zločinu podvodu vylučuje odsouzení soudem lichevním pro trestné činy lichevní. Při správném výkladu zákona není lichevní soud povolán, zkoumati, zda čin, pro který na obžalovaného byla podána obžaloba, tvoří skutkovou povahu toho neb onoho nelichevního trestného činu. Ovšem ale jest jeho povinností v každém případě, kdy byla podána obžaloba pro lichevní trestný čin, zkoumati, zda skutková povaha tohoto trestného činu zde jest a žalobu v tomto směru vyříditi bez ohledu na to, zda jiný nelichevní trestný čin ideelně nebo reálně se s ním sbíhá, a bez ohledu na to, zda čin snad by se dal podřaditi jinému trestnímu nelichevnímu deliktu, v tomto případě zločinu podvodu. Byla-li podána obžaloba pro válečnou lichvu, musí lichevní soud zcela samostatně tuto trestní věc řešiti a nemůže řešení to odmítnouti poukazem na případné nelichevní trestné činy. Pro posouzení, je-li zde předražovaní čili nic, jest výhradně rozhodným předpis § 7 lich. zák. nikoliv úvahy o tom, zdali a které nelichevní činy by spíše přišly v úvahu.

Citace:

č. 868. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 318-319.