NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1672.

Dědice, přihlásivšího se ze závěti, na níž se jeden ze svědků nepodepsal jako svědek poslední vůle, jest oproti odporující přihlášce dle zákonné posloupnosti poukázati na pořad práva.
(Rozh. ze dne 17. května 1922, R I 434/22.)
K pozůstalosti po Miladě V-ové přihlásila se matka zůstavitelky ze závěti, jíž vytýkal manžel zesnulé, přihlásivši se ze zákona, že není sepsána v řádné formě, ježto jeden ze svědků nepřipojil ku svému jménu dodatek, označující jeho vlastnost svědeckou. Oba nižší soudy poukázaly na pořad práva dědičku ze závěti, rekursní soud z těchto důvodů: Vývody stížnosti opírají se o doslov § 579 obč. zák. ve starém, původním znění, jak ze slovné citace jeho ve stížnosti jest zřejmo. Stěžovatelka však při tom úplně přehlédla, že text cit. §u, jak ona jej uvádí, není již platným právem, a to od 1. ledna 1917, kdy nabylo účinnosti cís. nař. ze dne 19. března 1916, čís. 69 ř. zák. (III. dílčí novela k občanskému zákoníku), jejímž §em 55 změněn byl dosavadní § 579 obč. zák., zvláště výslovným předpisem, že svědkové poslední vůle musí se podepsati s dodatkem, poukazujícím na jejich vlastnost jako svědků. § 55 cit. novely vůbec zostřil dřívější předpisy o formálních náležitostech poslední vůle, jak o tom svědčí to, že slovo »mají« nahrazeno bylo na dvou místech slovem »musí«, zákon položil tak na předepsané tam obřadnosti zvláštní důraz. Chybí-li některá z těchto obřadností, nelze právem tvrditi, že poslední vůle byla zřízena v řádné formě ve smyslu § 126 nesp. říz. Na posledním pořízení zustavitelčině z 5. června 1921 uprostřed mezi svědky Drem J-em a Václavem K-em, kteří připojili dodatek »dožádaný svědek poslední vůle«, podepsán jest Karel Sch bez tohoto dodatku. Poslední pořízení není zřízeno v řádné formě § 579 obč. zák. nové znění a nesejde na tom, že v textu jeho mluví se o dožádaných svědcích, když zákon žádá výslovně takovýto dodatek při podpisech svědků. Dědická přihláška stěžovatelky, podle přihlášení jejího právního zástupce výhradně jen o toto poslední pořízení se opírající, s hlediska hodnocení síly dědických titulů ve smyslu § 126 nesp. pat. jeví se jako spočívající na slabším titulu dědického práva, pročež vzhledem k tomu, že odporuje dědické přihlášce pozůstalého manžela ze zákona, prvý soud podle § 125 nesp. říz. správně odkázal na pořad práva stěžovatelku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Matka zůstavitelky přihlásila se k pozůstalosti na základě posledního pořízení ze dne 5. června 1921; bylo by tedy ji pokládati za přihlášenou dědičku ze závěti tehdy, kdyby poslední pořízení bylo platným. Manžel zůstavitelky nepopřel pravost závěti, nýbrž popřel pouze jako zákonný dědic její platnost z důvodu, že Karel Sch. se nepodepsal na závěti s dodatkem, že je svědkem poslední vůle, ani s dodatkem, že je vůbec svědkem. § 579 obč. zák. v doslovu III. novely z 19. března 1916, čís. 69 ř. zák. předpisuje, by dožádaní svědci poslední vůle se podepsali na listinu, poslední vůli obsahující, s dodatkem, poukazujícím na jich vlastnost svědeckou. Bude tedy vzhledem na text posledního pořízení, dle něhož zůstavitelka požádala tři osoby spolupodepsané, by poslední pořízení jako svědkové její poslední vůle podepsali, rozřešiti otázku, zdali třeba jest, aby svědek ku svému podpisu připojil dodatek poukazující na jeho vlastnost jako svědka, či stačí-li když vlastnost tato zdá se vyplývati z uvedeného textu listiny. Ve smyslu §§ 6 a 7 obč. zák. dlužno vykládati zákon v první řadě dle jasného znění jeho. Tohoto předpisu jest dbáti tím spíše a přesněji, jde-li o předpis formální, jímž nepochybným způsobem má býti prokázána pravá vůle zůstavitelova a tím platnost posledního pořízení vůbec. Doslov zákona jest v tomto směru jasný a nařizuje, by svědci se podepsali a připojili ke svému jménu dodatek, poukazující na jejich vlastnost. Nestačí tudíž, podepíše-li svědek závěť, aniž k podpisu připojil takový dodatek, byť i podobný výraz, jenž pak není dodatkem — byl obsažen v textu listiny. Slovný výklad ten jest podporován i historickým výkladem. Původní doslov § 579 obč. zák. (před novelisací) nezněl tak přesně, jako ve znění novely, jež povinnost uvedenou předepsala slovem »musí«, kdežto v původním textu byla svědkům předepsána slovem »mají«, z čehož patrno, že zákonodárce sám se nespokojil s přibližným zachováním tohoto předpisu. Poslední pořízení nelze tudíž v tomto případě pokládati za silnější důvod práva dědického než posloupnost zákonnou ve smyslu § 126 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. z. poněvadž se mu nedostává formální náležitosti v § 579 obč. zák. předepsané. Stěžovatelka nemůže se opírati o silnější titul, než dědici přihlášení ze zákona a bylo ji proto poukázati na pořad práva.

Citace:

č. 1672. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 492-494.