Čís. 4029.

O zlý úmysl (§ 1324 obč. zák.) jde jen tehdy, když škůdce měl vůli, ke zlu směřující, k bezprávnému výsledku čelící, kdežto o »hrubé« nedbalosti lze mluviti, když škůdce nedbal vůbec žádné ani té nejobyčejnější píle a pozornosti.
(Rozh. ze dne 1. července 1924, Rv I 603/24.)
Žalovaný vymohl si proti manželi žalobkyně prozatímní opatření vzetím do uschování a správy koně s povozem a příslušenstvím. Při výkonu prozatímního opatření tvrdila žalobkyně k zabaveným věcem právo vlastnické, jež též napotomním sporem vysoudila. Žaloba o náhradu škody byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nižší soudy zjistily, že žalobkyně neutrpěla ani uschováním ani správou koně u správce na koni žádné škody. Poněvadž při žalobě o náhradu škody, jakou jest právě tato žaloba, první podmínkou závazku к náhradě škody jest, aby žalobce utrpěl škodu bezprávným činem žalovaného (§ 1295 a násl. obč. zák.) a právě této podmínky zde není, nemůže o vzniku závazku žalovaného к náhradě skutečné škody z důvodu žalobou uplatňovaného býti řeči a proto není v tom směru žalobní nárok zákonem odůvodněn. Dovolání nelze však přiznati oprávnění ani potud, pokud dovolatelka, uplatňujíc dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. vytýká, že odvolací soud neposoudil případ po právní stránce správně, nepřisoudiv jí náhrady ušlého výdělku, jehož mohla koňským potahem docíliti, ač prý škodu tu způsobil jí žalovaný tím, že koně od ní bezprávně odebral, a — ač ho mnohokráte vyzývala k upuštění od zástavního práva, neučinil tak a koně nevrátil. Náhradu ušlého zisku mohla by žalobkyně dle §u 1324 obč. zák. od žalovaného jen tehdy požadovati, kdyby jí byl způsobil škodu buď »ve zlém úmyslu« nebo »z hrubé nedbalosti«. Tyto zákonné pojmy nejsou sice v zákoně nikde vymezeny, avšak z ustanovení §u 1297 obč. zák., jež mluví o »obyčejných« schopnostech člověka a o nešetření pilnosti a pozornosti člověka »obyčejných« schopností, kteréžto nešetření nazývá se nedopatřením, nutno dovozovati, že »zlý úmysl« jest tu tehdy, když pachatel měl vůli ke zlu směřující, k bezprávnému výsledku čelící, kdežto o »hrubé nedbalosti« lze mluviti, když pachatel nezachovává vůbec žádné, ani té nejobyčejnější píle a pozornosti. Poněvadž podle zjištění obou nižších soudů kupoval dotyčného koně sám manžel dovolatelky, mohl se každý a tudíž i žalovaný domnívati, že kůň jest majetkem manžela dovolatelky, to tím spíše, že poměry majetkové nebývají mezi manžely tak přesně vyhraněny, by bylo vždy nade vši pochybnost jisto, co vlastnicky patří manželi a co manželce. Velmi často nedá se ani určiti, jakým způsobem se ten který kus majetkový do společné manželské domácnosti dostal a kterým z obou manželů a kdy byl získán. V takových případech právní nejistoty o vlastnictví jest míti dle §u 1237 obč. zák. za to, že sporného kusu majetkového nabyl manžel. Za takového stavu věci nebylo vlastnictví zabaveného koně tak jasné, že žalovaný si byl vědom toho, nebo že alespoň při užití potřebné pozor nosti věděti musil, že zasahuje neprávem do právní sféry dovolatelky, učiniv návrh na povolení zatímního opatření, trvaje na něm, i když mu žalobkyně své vlastnické nároky ohlásila a jich se vybavovací žalobou domáhala. Když tedy žalovaný neuznal ihned její vlastnický nárok, koně jí nevydal a do sporu se pustil, nelze mu klásti za vinu, že jednal úmyslně nebo z hrubé nedbalosti.

Citace:

č. 4029. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 53-55.