Čís. 14089.

Nedostatek svolení k zaměstnání cizince jest příhodou v zaměstnavatelově osobě. Zaměstnavatel nebyl oprávněn propustili zaměstnance z důvodu, že nebylo uděleno povolení správního úřadu.
(Rozh. ze dne 11. ledna 1935, Rv I 2738/34.)
Výměrem zemského úřadu v P. potvrzeným ministerstvem sociální péče v P. nebylo žalované firmě prodlouženo povolení zaměstnávali ve svých službách žalobce, cizozemského státního příslušníka, počínajíc dnem 1. října 1932. Výměr ten byl doručen žalované dne 6. června 1933. Žalovaná proto propustila žalobce ze svých služeb ke dni 30. června 1933 dopisem, jejž žalobce odepřel přijati. Žalobce domáhal se výplaty služebních požitků za dobu od 1. července 1933 do 30. června 1934 i s vánoční remunerací za tuto dobu celkem 71550 Kč. Žalobní nárok opřel o to, že podle ujednání mohl býti jeho služební poměr rozvázán jen pololetní výpovědí, jež se mohla státi jen k 1. lednu 1934. Důvodu k jeho okamžitému propuštění nebylo a nelze za důvod ten považovati zejména ani odepření souhlasu s jeho dalším zaměstnáním jako cizince, neboť to je okolnost, která stíhá jej i žalovanou. Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud odvolání částečně vyhověl a přiznal žalobci nárok na zaplacení 41200 Kč s 5% úroky od podání žaloby z těchto důvodů: Prvý soud zamítl žalobu s poukazem na §§ 25 a 27 zák. o obchodních pomocnících proto, že zákaz zaměstnance dále zaměstnali, jest důležitým důvodem, opravňujícím zaměstnavatele k propuštění zaměstnance. Ježto žalovaná firma před 6. červnem 1933 nemohla věděti, jak dopadne rozhodnutí ministerstva, nemohla dříve služební poměr zrušili, než koncem měsíce června 1933. Avšak napadený rozsudek cituje sám rozhodnutí Nejvyšího soudu čís. 12342 sb. n. s. a uvádí, že jde o okolnost, jejíž následky týkají se obou stran. Toto rozhodnutí však výslovně hájí názor, že zamítavé úřední vyřízení žádosti žalovaného podniku o udělení povolení ve smyslu zákona čís. 39/28 sb. z. a n. není okolností, jež se sběhla na jeho straně, nýbrž je to skutečnost, která nastala mimo strany, samostatným rozhodnutím státního úřadu ve veřejném zájmu, takže její důsledek se týká obou stran. To neznamená nic jiného, než že obě strany nesou stejným dílem následky tohoto rozhodnutí, když se neprokáže, že zaměstnavatel zavinil sám neudělení svolení k zaměstnávání nebo nebylo ujednáno svolení k zaměstnávání za podmínku služební smlouvy. Ze spisů zemského úřadu vyplývá, že se žalovaná nedopustila takového zavinění;že by však bylo sjednáno svolení pracovní za podmínku služební smlouvy, nebylo ani žalovanou samou tvrzeno. Podle § 27 zák. o obchod. pomocnících jsou sice důvody propouštěcí vypočteny jen příkladmo, ale podle tendence zákona je důvodem propuštění jen okolnost tkvící v osobě zaměstnancově, ne v osobě zaměstnavatelově (rozhodnutí čís. 3820 sb. n. s.). Ježto odepření svolení k zaměstnávání příslušným úřadem není okolností tkvící v osobě zaměstnancově, nebyla jednak výpověď žalobce s okamžitou platnosti, tudíž jeho propuštění odůvodněno, jednak nemá žalovaný nárok na odměnu za výpovědní lhůtu až do 30. června 1934. Jelikož jest nesporné, že strany ujednaly půlroční výpověď, nelze použíti ustanovení § 20 zák. o obchod. pomocnících. Má proto žalobce, jelikož mu bylo propuštění sděleno dne 28. července 1933, nárok na plat za dobu od 29. července 1933 až do 28, ledna 1934 38500 Kč, dále na vánoční remuneraci 5500 Kč, celkem tudíž 44000 Kč, od kteréž částky jest odečísti platovou zálohu 2800 Kč, takže přísluší žalobci částka 41200 Kč.
Nejvyšší soud změnil částečně napadený rozsudek a přiznal žalobci 35700 Kč.
Důvody:
Nedostatek svolení k zaměstnání cizince jest příhodou postihnuvší zaměstnavatele a žalovaná nebyla tedy oprávněna žalobce propustit ze služby z důvodu, že nebylo uděleno povolení správního úřadu. To plyne z ustanovení § 3 (1) zák. čís. 39/28 sb. z. a n., podle něhož ten, kdo chce zaměstnati cizince, na nějž se nevztahuje § 3 téhož zákona, jako dělníka, zřízence, pomocníka v domácnosti, zaměstnance ve vyšších službách soukromých, jest povinen opatřiti si k tomu svolení příslušného úřadu. Podle § 6 zákona se uděluje povolení k zaměstnání cizince jen určité osobě — budoucímu zaměstnavateli — pro určité zaměstnání neb určitý podnik pro určitého cizince na určitou dobu. V důvodové zprávě vládního návrhu (tisk poslanecké sněmovny 1227 str. 11) bylo vyloženo, že osnova chce docíliti ochrany domácího trhu práce tím, že pro každého, kdo hodlá zaměstnati cizince, zavádí zákonnou povinnost, aby si k tomu opatřil svolení příslušného úřadu dříve, než ho na území zdejšího státu zaměstná, než mu skutečně svěří provádění služebních úkonů (§ 3 odst, 2 zák. čís. 39/28 sb. z. a n.). Z toho, že se žalovaná firma nezachovala podle své povinnosti uložené jí zákonem čís. 39/28 sb. z. a n., nemůže žalobci vzejíti újma na jeho právech ze služební smlouvy, která byla v poměru k žalobci závazně ujednána, ani na jeho právech a nárocích plynoucích z § 29 zákona o obchodních pomocnících (čís. 13467 sb. n. s.). Nesejde na tom, že prý žalobce ujistil žalovanou firmu, že má trvalé povolení, by byl zaměstnán v Československé republice, kdyžtě, jak vyloženo, se uděluje povolení jen budoucímu zaměstnavateli na jeho individuelní žádost a že je jeho věcí, aby si včas opatřil toto povolení. Řízení nebylo tedy kusé, nebyl-li o tvrzeném ujištění připuštěn důkaz výslechem stran. Skutečnost, zda žalobce byl oprávněn titulu inženýra užívati v Československé republice, nemá význam pro posouzení tohoto sporu, ježto žalovaná žalujícího nepropustila ze služby pro nedostatek tohoto oprávnění ani pro neschopnost k povolání, a proto nebylo třeba o této nerozhodné okolnosti připustiti důkaz výslechem stran. Jest arciť třeba, by strana zřetelně k druhé straně projevila, že pracovní poměr zrušuje; jde tu o jednostranné prohlášení, které má účinnost okamžikem, kdy projev došel adresáta, a jest nerozhodné, kdy adresát seznal obsah písemnosti, zejména když odepřel písemnost přijati, vyhnul-li se dodání nebo neotevřel-li písemnost mu dodanou a nečetl-li ji, nebo podobně. V souzené věci zjistil první soud, že disponent O. A. dne 28. června 1933 doručoval žalobci dopis správní rady žalované firmy, obsahující jeho propuštění ke dni 30. června 1933, že žalobce tento dopis nepřijal, ač mu A. sdělil, oč se jedná, že pak O. A. ještě téhož dne týž dopis v obálce, jež byla opatřena razítkem firmy, dal rekomando-expres na poštu, že však žalobce poštovní zásilku rovněž nepřijal, načež byla dne 29. června vrácena žalované se záznamem, že adresát zásilku nepřijal. Podle tohoto zjištění, od něhož se odvolací soud neodchýlil, jest opodstatněn závěr, že žalobce byl propuštěn dne 30. června 1933 a nebylo třeba ještě zjišťovati, že správní rada O. T. již kolem 15. června 1933 sdělil žalobci, že pro rozhodnutí ministerstva sociální péče nebude možno ho dále zaměstnávati v době po 1. červenci 1933. Nesejde tedy na tom, kdy žalobce se dodatečně dověděl o svém propuštění, a mylný je závěr odvolacího soudu, že propuštění má platnost teprve ode dne, kdy se žalobce skutečně dověděl o svém propuštění, t. j. ode dne 29. července 1933. Mezi stranami není o tom sporu, že byla ujednána šestiměsíční výpovědní doba. Žalobce má tedy podle § 29 zákona o obchodních pomocnících nárok na plat od 1. července 1933 do 31. prosince 1933, t. j. za šest měsíců po 5500 Kč 33000 Kč, dále na vánoční remuneraci 5500 Kč, dohromady 38500 Kč. po odečtení nesporné zálohy platové 2800 Kč zbývá 35700 Kč.

Citace:

č. 14203. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 204-205.