NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 640.

»Dětmi« ve smyslu §§ 414 a násl. tr. zák. jest rozuměti pouze dětí v užším smyslu, jež jsou dosud v opatrování a výchově rodičů.
Při posuzování ústní výhrůžky (§ 99 tr. zák.) není rozhodným pouze její slovné znění, nýbrž dlužno přihlíželi ku všem okolnostem, za nichž byla pronesena.
(Rozh. ze dne 15. prosince 1921, Kr II 150/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 22. ledna 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem dle § 99 tr, zák. a přestupkem proti bezpečnosti těla dle § 411 tr. zák., pokud byl stěžovatel uznán vinným přestupkem dle § 411 tr. zák., vyhověl jí však, pokud byl stěžovatel týmž rozsudkem uznán vinným zločinem dle § 99 tr. zák., napadený rozsudek v tomto směru zrušil a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného čelí jak proti odsouzení pro zločin dle § 99 tr. zák., tak i proti odsouzení pro přestupek § 411 tr. zák., jest však v tomto směru bezdůvodná. Stížnost dovozuje, že v tomto případě nelze použiti trest, předpisu § 411 tr. zák., nýbrž trest, předpisu § 414 tr. zák., ježto obžalovaný jest otcem poškozené a chtěl svou dceru pokárati toliko pro zmizelé peníze. Než okolnost poslez uvedená není zjištěna v rozsudku, jenž prostě vyslovuje, že obžalovaný zúmyslně způsobil své dceři tělesné poškození způsobu, naznačeného v § 411 tr. zák., na ní zjištěné, když zle s ní nakládal. Případ § 414 a násl. tr. zák. nemůže přijíti již proto v úvahu, poněvadž má na mysli, jak zřejmě vyplývá z následků, v §ech 414—416 tr. zák. vytknutých, jen děti v užším smyslu, jež jsou v opatrování a výchově rodičů, kdežto poškozená jest osoba odrostlá, 32 letá, při níž »o zbavení moci rodičů«, »odnětí z výchovy a odevzdání na jiné místo ku vychování« přirozeně nemůže býti řeči. Ježto i tvrzení, že obžalovaný jednal ve stavu nepříčetném, jsa úplně opilým, nemá podkladu ve zjištěních rozsudku, jenž naopak vyslovuje, že byl obžalovaný sice ve stavu rozčilení následkem požití lihovin, nevylučujícím však příčetnost, bylo zmateční stížnost ohledně přestupku dle § 411 tr. zák. zavrhnouti jako, bezdůvodnou.
Proti odsouzení pro zločin veřejného násilí namítá zmateční stížnost krom nepříčetnosti, jež ovšem nemůže přijíti v úvahu, jednak, že na základě výpovědi svědkyně S. nemůže býti spolehlivě posouzena nebezpečnost vyhrůžky, když se osoba ohrožená sama svědectví vzdala, jednak, že vzhledem ku prostředí, v němž se příběh odehrál, nelze bráti slova, obžalovaným pronesená, doslovně a shledávati v nich nebezpečnou vyhrůžku, nýbrž spíše jen vyhrůžku zlým nakládáním dle § 496, pokud se týče § 525 tr. zák. Ve směru prvuvedeném nelze shledati výtku stížnosti oprávněnou, poněvadž nebezpečnost vyhrůžky jest objektivní stránkou trestného činu, o níž nerozhoduje dojem ohroženého samého, nýbrž vnější okolnosti, v § 98 b) tr. zák. naznačené, jež soud nalézací dle § 258 tr. zák. zjišťuje na základě každého způsobilého průkazu a oceňuje dle volného svého přesvědčení třeba i proti osobnímu dojmu ohroženého, jistě alespoň na něm nezávisle. I okolnosti svědkyní S-ovou dosvědčené ve spojení s osobními průkazy obviněného byly proto způsobilým podkladem pro přesvědčení soudu nalézacího o nebezpečnosti vyhrůžky. Za to však přisvědčiti jest názoru zmateční stížnosti, že při posuzování ústní výhrůžky nelze uznati rozhodným jedině doslovné znění, nýbrž nutno hleděti к celému prostředí, jež často s sebou nese, že hrozící používá, zvláště ve stavu rozčilení, výrazů nejsilnějších, aniž skutečně právě dotyčným zlem hroziti chtěl, a aniž ohrožený výrazy ty též ve smyslu doslovném pojímal. Tak i v tomto případě nelze dle okolností, za kterých vyhrůžka »Ty kurvo, ty nás chceš zavražditi, já zavraždím tebe« byla pronesena, shledávati v ní právě nutně výhrůžku vraždou, jak učinil soud nalézací, aniž by zjištění to v rozsudku vůbec nějak byl odůvodnil. 1 slovo: »zavraždím« může dle okolností znamenati pouze hrozbu zlým nakládáním. A třebaže výhrůžka zlým nakládáním, zvláště, byla-li provázena tak surovým nakládáním s ohroženou, jako v tomto případě, jež o vážnosti její nepřipouští pochybnosti, může vybočovati z rámce §§ 496, 525 tr. zák. a spadati pod pojem nebezpečné vyhrůžky dle § 99 tr. zák., přece nelze beze všeho míti za to, že hrozeno bylo právě »vraždou«, na čemž zákon v § 100 tr. zák. činí závislou vyšší trestní sazbu, dle níž obžalovaný též byl odsouzen.

Citace:

Pozvání. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1935, svazek/ročník 17, číslo/sešit 9, s. 84-84.