NPD documents search: Váž. tr., 19 (1937)

Čís. 5922.

Jde o zpronevěru, jestliže si členové správní rady akciové společnosti odhlasovali a dali vyplatili odměny, ač taková disposice majetkem společnosti byla vyhrazena orgánu jim nadřízenému (valné hromadě).
(Rozh. ze dne 11. června 1937, Zm II 483/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných A., B., C., D. a E. do rozsudku krajského soudu, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem zpronevěry podle §§ 183, 184 tr. z. Z důvodů:
Pokud zmateční stížnost provádí uvedený důvod zmatečností (§ 281, č. 9 a) tr. ř.) podle zákona, je neodůvodněna; zcela na omylu je stížnost, míní-li, že peníze, které stěžovatelé zpronevěřili, nebyly jim svěřeny. Poněvadž akciové společnosti jakožto právnické osobě (jíž je v souzeném případě rolnický cukrovar) schází způsobilost k právním činům (§ 26, 2. věta obč. zák.), nutno učiniti opatření, aby tu byl někdo, kdo řídí věci této právnické osoby, zejména kdo disponuje s jejími hmotnými prostředky a činí za ni právní jednání k tomu potřebná. A tu přezírá zmateční stížnost, že stěžovatelům jakožto členům správní rady akciové společnosti již podle zákona (články 227 až 241 obch. zák., § 34 akciového regulativu) a zejména podle § 27 až 34 stanov rolnického cukrovaru byla svěřena správa této akciové společnosti. Orgány, které řídí a obstarávají věci jmenovaného cukrovaru, jsou podle § 15 stanov valná hromada, výbor a správní rada.
Působnost správní rady je vymezena v §§ 27 až 34 stanov; v § 29 se praví: Správní rada vykonává usnesení valné hromady a výboru a vede bezprostředně správu závodu ve všech částech, pokud není vyhrazena valné hromadě a výboru. Dále se tam. uvádí: správní rada je představenstvem společnosti ve smyslu obchodního zákona čl. 227—241 a přísluší jí jmění a právo společnosti všestranně chrániti a zastupovati, se jměním ku prospěchu společnosti nakládali a k tomu zřetel míti, aby co největších užitků přinášelo.
Z těchto ustanovení plyne nade vši pochybnost, že správní radě, jež v té které době sestávala ze stěžovatelů, byla svěřena správa společnosti, jež v sobě mocí zákona a mocí stanov obsahovala disposiční moc i nad jměním společnosti.
Je neudržitelné stanovisko, že správní radě bylo svěřeno jen jaksi všeobecné vedení a spravování podniku a že fakticky akciovou společnost vedl a s jejím jměním fakticky disponoval jen jeden člověk, kterého si správní rada zvolila, a tím že byl administrativní ředitel O. Neboť takovéto svěření vedení a spravování podniku není myslitelno bez současného svěření správy nad majetkem podniku a náhled stížnosti má proti sobě jak jasné znění stanov, tak i rozsudková zjištění, podle nichž správní rada v případech, o něž jde, měla skutečně disposiční moc i nad majetkem podniku a také ji vykonávala.
Poněvadž pak podle ustálené judikatury zrušovacího soudu jsou věcí svěřenou nejen věci, které jsou v bezprostřední fysické moci pachatele, nýbrž i věci, nad nimiž má pachatel, nejsa jejich vlastníkem, právní a faktickou disposiční moc, je z toho, co řečeno, zjevno, že v souzeném případě nelze zákonnou náležitost svěření považovati za vyloučenou. Je lhostejno, zda právní poměr členů správní rady je poměrem služebním nebo poměrem mandátním. Spravovali-li stěžovatelé věci, výrobky, peníze, tedy hmotné jmění cukrovaru jako osoby jsoucí ve služebním poměru k akciové společnosti, je zřejmé, že jim tyto věci byly svěřeny, že jim byla propůjčena skutečná disposiční moc nad těmito věcmi se závazkem a v předpokladu, že s nimi naloží podle projevené vůle oprávněného právního subjektu. Stejně je tomu tak, hledí-li se na poměr členů správní rady jako na poměr mandátní. V té příčině určuje předpis § 1009 obč. zák. povinnosti zmocněncovy takto: »Zmocněnec je povinen podle svého slibu a podle obdržené plné moci pilně a poctivě obstarati věc a veškeren užitek z věci pocházející přenechati zmocniteli«. V pojmu tohoto oprávnění a povinnosti spočívá proto, že věci, s kterými v důsledku tohoto mandátního poměru může zmocněnec nakládati, jsou mu svěřeny.
Nesejde na tom, že stěžovatelé neměli jakožto členové správní rady přímo (fysicky) ve svých rukou peněžní prostředky akciové společnosti, takže mohli si vyzvednouti peníze z pokladny jen na základě dokladů. Pokladník závodu, v jehož bezprostředním opatrování, a úschově byly hotovosti závodu, pokud byly v pokladně, a jemuž ovšem byly peněžní prostředky rovněž svěřeny stejně jako administrativnímu řediteli O., a to z důvodu jejich služebního postavení, byli právě, pokud jde o správu majetku, jen výkonnými orgány správní rady a byli jí podřízeni.
Trestnost a protiprávnost zpronevěry spočívá ve zneužití (zklamání) důvěry svěřitele. Ten, jemuž odevzdal svěřitel věc do faktické moci v předpokladu, že s ní naloží jen podle jeho příkazu a vůle a účelu, k němuž byla určena touto vůlí pachateli známou, nevykročí z této disposiční moci, když naloží s věcí jen způsobem, který mu svěřitel dovolil a na něho přenesl, nevyhradiv si ho sobě.
Stěžovatelé byli jako zástupci společnosti akciové podle svého slibu a podle obdržené plné moci povinni jmění a právo společnosti všestranně chrániti a nakládati se jměním společnosti jen k jejímu prospěchu, jak vysvítá též z § 29, písm. b) stanov. Jejich disposiční pirávo, pokud jde o správu závodu a v ní obsaženou správu majetku, bylo výslovně omezeno § 29 stanov, podle něhož byli vyloučeni z disposic, vyhrazených nej vyššímu orgánu společnosti, valné hromadě. Této bylo podle § 34 výslovně vyhrazeno přiřknouti členům správní rady odměnu za úřadování, které zásadně byli stěžovatelé povinni obstarávati bezplatně, majíce nárok jen na hotové výlohy.
Jestliže si stěžovatelé jakožto členové správní rady odhlasovali v různých formách, jak byly zjištěny, a dali si vyplatiti odměny sami, osobili si ke spravovanému majetku právo, které jim nebylo dovoleno, poněvadž bylo vyhrazeno vůli svěřitele, vyjádřenou stanovami, orgánu jim nadřízenému, takže z této disposice byli vyloučeni. Tato disposice nebyla ku prospěchu společnosti, nýbrž ku prospěchu stěžovatelů samých, příčila se tak příkazu a účelu, k němuž bylo jmění určeno, a byla zneužitím bezprostřední správy závodu a postavení stěžovatelů a zneuznáním důvěry svěřitele. Nešlo tu proto o činy, příčící se jen stanovám, ale o činy, jež naplňují skutkovou podstatu zločinu stěžovatelům za vinu kladeného.
Poněvadž nesejde s hlediska § 183 tr. z. na tom, zda se pachatel neoprávněnou disposicí obohacuje, či jen způsobuje škodu, nýbrž pojem přivlastnění podle § 183 tr. z. je naplněn již osobováním a vykonáváním kvasivlastnických disposicí, ručí všichni stěžovatelé za celý výsledek trestné činnosti, jestliže ta která disposice byla uskutečněním jejich společného zlého úmyslu a výsledkem jejich vědomého spolupůsobení při přivlastnění si svěřených peněz.
Tyto předpoklady pro závěr na spolupachatelství stěžovatelů jsou opodstatněny rozsudkovými zjištěními ve všech jednotlivých případech a vzájemné dorozumění stěžovatelů rozsudkem předpokládané vychází ze zjištěných okolností, zvláště posuzuje-li se činnost stěžovatelů, jak nutno, v souhrnu.
Na věci neměnilo by nic, i kdyby tu nebylo řádného formálního usnesení správní rady. Neboť pojmovou náležitostí spolupachatelství není ani předchozí, ani výslovná úmluva pachatelů. Stačí nahodilé, ovšem vědomé spolupůsobení ve stejném zlém úmyslu a za stejným cílem. Nerozhoduje také, že ve všech případech se nezúčastnili všichni členové správní rady.
Okolnost, že revisoři souhlasili s výplatou 200000 Kč stěžovatelům a že navrhli valné hromadě udělení absolutoria, což tato též učinila, nemění nic na trestnosti činu stěžovatelů, když právě oni nastrojili fingování položky, pod kterou si odměny neoprávněně vybrali, takže valná hromada jakožto orgán, který o odměně té měl rozhodovati, nebyla o pravém stavu věci zpravena.
Tvrzení stěžovatelů, že byli v takové duševní a mravní závislosti na N. (pozn. red.: N. byl předsedou správní rady), že si jako prostí rolníci neuvědomili a nemohli uvědomiti trestnost svého počínání a že jejich jednání může býti nanejvýš považováno za porušení zákonných předpisů nebo stanov s hlediska civilně-právního, je v odporu se zjištěními rozsudkovými, ba se zodpovídáním samých stěžovatelů, kteří doznali, že odměny jim může přiřknouti toliko valná hromada a nikoli N.
Pokud zmateční stížnost tvrdí, že stěžovatelé měli nárok na náhradu vykonaných prací a že byli přesvědčeni, že částky, jež jim byly vypláceny a jejichž příjem potvrdili, byly řádně v knihách zapsány a valnou hromadou schváleny, pomíjí opačná skutková zjištění rozsudková.
Co se týče řízků, nutno zdůrazniti, že závadným; shledán byl toliko obchod s řízky cukrovarskými, které se mají podle § 14 stanov nabídnouti a prodati za běžné ceny nejprve akcionářům a teprve kdyby je akcionáři v určené lhůtě nekoupili, mohou býti prodány neakcionářům.
Stěžovatelé nejen že tohoto ustanovení stanov nedbali a jím se neřídili, nýbrž podle zjištění rozsudkového počali ve vzájemné dohodě za pomoci O. provozovati obchody s cukrovarskými řízky, a to počátkem kampaně 1921/1922, kdy již účinnost vládního nařízení o maximálních cenách řízků byla podle vládního nařízení ze dne 26. září 1921, č. 358 Sb. z. a n. dnem 1. října 1921 zrušena. Poněvadž pak podle rozsudkového zjištění O. byl zmocněn správní radou, aby prodal cukrovarské řízky, jež byly vedeny na zvláštním účtu, a měl odevzdati vše, co za ně obdržel nad nejníže stanovenou cenu, do pokladny cukrovaru a poněvadž si stěžovatelé rozdělili neoprávněně výtěžek z prodeje těchto řízků, při čemž ohledně řízků v kampani 1922/1923 dokonce potvrdili, že přijali odměnu na uhlí, ač věděli, že žádného nároku na uhlí nemají, nepochybil nalézací soud, uznal-li stěžovatele vinnými zločinem zpronevěry i v příčině částek, dosažených z prodeje cukrovarských řízků. Stížnost snaží se mimo jiné dovoditi, že stěžovatelé vzali si částky jim: z prodeje řízků vyplacené v přesvědčení, že na ně mají nárok jako na náhradu za práce, vykonané pro cukrovar; při tom však nedbá rozsudkového zjištění, že za práce ty byli svého času odměněni.
V příčině převezené řepy dovodil nalézací soud na základě zjištěného stavu věci právem, že stěžovatelé A., B., C., D. a E. s jinými spolupachateli brali neoprávněně příplatky na řepu jako zakrytou odměnu. Stížnost je na omylu, má-li za to, že v tomto případě byly vyplacené částky zapsány řádně v obchodních knihách; rozsudkovými zjištěními je odůvodněn závěr rozsudku, že příplatky za převezenou řepu byly ukryty na účtu řepných výloh, kamž, jak rozsudek formálně bezvadně dovodil, nepatřily. Rovněž neprávem má stížnost za to, že v jednání stěžovatelů nemůže býti spatřován zločin zpronevěry, ježto prý nejde o peníze obžalovaným svěřené, a ježto C. dostal částky ty za práce pro cukrovar vykonané. Ani tato námitka se neopírá o závazná skutková zjištění rozsudková.
Pokud jde o odměnu činitelům v Praze, neprovádí stížnost zmíněný hmotněprávní důvod zmatečnosti po zákonu, nedbajíc zejména rozsudkového zjištění, že stěžovatelé ukrývali přisvojení si peněz fingovanou listinou, nadepsanou »odměny pro funkcionáře v Praze«, kterou společně podepsali, ač věděli, že činitelé v Praze těchto 50000 Kč nedostanou, nýbrž že peníze tyto mají býti rozděleny mezi stěžovatele.
V příčině bonifikací ve prospěch cukrovaru vrcholí vývody zmateční stížnosti v tom, že stěžovatelé konali vícepráce pro cukrovar a byli přesvědčeni, že jim odměny za práce ty příslušejí, nevěděli však a nemohli věděti, jak se proúčtují částky jim vyplacené. Ani tu nevychází zmateční stížnost ze souhrnu rozsudkového zjištění, takže zmíněných vývodů nelze dbáti.
Co se týče tantiémy ředitele O. a P., je sice správné, že podle § 29 k) stanov přísluší správní radě ustanovovali úředníkům tantiémy i vyšší, než jak předpisují služební smlouva a stanovy v § 35; leč v souzeném případě nejde o pouhá použití zmíněného oprávnění správní rady, nýbrž podle jedině směrodatného zjištění rozsudkového o to, že stěžovatelé odhlasovali O. a P. tantiémy pro každého 150000 Kč, ač ve skutečnosti jim patřilo a bylo vpravdě vyplaceno jedině po 100000 Kč, a to proto, aby si takto zbývajících a jen na oko přiřknutých 98000 KČ mezi sebe rozdělili.
Vzájemná dohoda stěžovatelů nebo aspoň jejich vědomé spolupůsobení při přivlastnění si peněz a jejich společný úmysl nakládali s majetkem cukrovaru, který jim všem byl svěřen, protiprávně, vysvítá z té zjištěné okolnosti, že společně podpisovali doklady o rozdělení jednotlivých částek jim vědomě nepříslušejících a pod fingovanými položkami pro ně ukrytých. V příčině převezené řepy a tantiém bylo též bezvadně rozsudkem zjištěno, že protiprávní disposice byla usnesena a provedena členy správní rady, mezí nimi i stěžovateli. S hlediska zmatku č. 9 b) § 281 tr. ř. vytýká stížnost, že jednání stěžovatelů přestalo býti trestné, poněvadž členům správní rady byla udělena absolutoria, která jsou dosud v platnosti; ani tato námitka není opodstatněna. Trestný čin byl totiž spáchán a dokonán stěžovateli svémocnou disposicí s penězi. Beztrestnost zločinu zpronevěry může nastati jen za předpokladů §§ 187 a 188 tr. z. (srovnej též § 33 tr. z.), nehledě k možnému promlčení tohoto zločinu a k možné snad abolici.
Stěžovatelé netvrdili a z rozsudkových důvodů neplyne, že by předpoklady zákonných ustanovení §§ 187 a 188 tr. z. byly v souzeném případě splněny, obzvláště nemohou se stěžovatelé odvolávati na t. zv. absolutoria valných hromad, poněvadž je podle skutkových zjištění rozsudkových udělovaly valné hromady, které nebyly informovány o pravém stavu věci, a před nimiž naopak stěžovatelé nesprávným uváděním různých titulů svoje svémocné disposice ukrývali; z téhož důvodu nelze v absolutoriích valných hromad spatřovati dodatečné přiřknutí odměn členům správní rady podle § 34 stanov. Vědomí stěžovatelů o neinformovanosti valných hromad při udílení absolutorií nepřipouštělo proto ani, aby stěžovatelé pro futuro mohli z absolutorií již udělených vyvozovat! pro sebe něco po stránce subjektivní.
Nalézací soud skutkový stav bezvadně zjištěný správně podřadil pod skutkovou podstatu zločinu zpronevěry. V důsledku toho jest odňata půda vývodům, jimiž zmateční stížnost s hlediska č. 10 § 281 tr. ř. namítá, že činy stěžovatelů, nebyl-li vůbec vynesen rozsudek zprošťující, měly býti podřaděny nanejvýš skutkové podstatě zločinu podvodu nebo podílnictví na podvodu nebo zpronevěře.

Citace:

čís. 5922. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 261-266.