NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 2600.

Podkladem pro zákonné provádění hmotněprávních zmatků (§ 281 čís. 9—11 tr. ř.) jsou výhradně skutková zjištění rozsudku (§ 288 čís. 3 tr. ř.).
Pro pojem »shluknutí« se nevyžaduje, by seskupení většího počtu lidí bylo tak těsné, že není volného prostoru mezi jednotlivci a skupinkami shluk tvořícími.
V § 284 tr. zák. není vymezena skutková podstata zvláštního, od přečinu § 283 tr. zák. různého trestného činu, nýbrž je tam stanovena toliko zvláštní trestní sazba pro přečin v § 283 tr. zák. vymezený jmenovitým uvedením určitých přitěžujících okolností.
(Rozh. ze dne 23. prosince 1926, Zm I 470/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 24. června 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem shluknutí podle §§ 283 a 284 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Právní mylnost rozsudku nelze, jak to zmateční stížnost činí, dokazovati z toho, co ze skutečností stížnost pokládá výsledky hlavního přelíčení, obzvláště výpovědí svědka Š-a za prokázáno, nýbrž jen ze skutkových zjištění rozsudečných, jejichž nezměněný, zejména nezúžený celek tvoří výhradný podklad pro hmotněprávní přezkoumání rozsudku, pro zákonné provádění zmatečních důvodů čís. 9—11 § 281 tr. ř. (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Součástkou skutkového děje, který vzal rozsudek za prokázaný, jest i vědomí obžalovaného, že lid, mezi nímž se nalézal, byl stráží vyzván k rozchodu, neboť rozhodovací důvody vyslovují, že soud měl.... za prokázáno i to, že obžalovaný slyšel výzvy stráže k rozchodu. Pouhým dokazováním opaku stížnost nedoličuje ani zmatku čís. 9 písm. a), ani žádného z ostatních zmatků zákonem vypočtených. Věděl-li obžalovaný o předchozí výzvě stráže, by se lid rozešel, byla jeho neposlušnost vůči výzvě strážníka Š-a, by šel dále, i neuposlechnutím povšechné výzvy k rozchodu, která mu onou osobní výzvou strážníka Š-a byla znova důrazněji a zvláště připomenuta. Má-li stížnost v připojeném poukazu, že obžalovaný — rozuměj v době, kdy ho strážník Š. vyzval, by šel dále — nebyl ve shluku, nebo při shluknutí, na zřeteli námitku, že se výzva ta nestala při shluknutí, protože podle rozsudku vyzývala stráž k rozchodu »lid ve hloučkách stojící v Jindřišské ulici«, stačí podotknouti, že ani v obecné mluvě, ani v doslovu, smyslu a účelu zákonného ustanovení § 283 není opory pro výklad pojmu shluknutí v ten směr, že jím jest jen seskupení většího počtu lidí tak těsně, že není volného prostoru mezi jednotlivci a skupinami shluk tvořícími. Další námitka stížnosti, že obžalovaný mohl, i když tu je skutková podstata § 283 tr. zák., býti odsouzen toliko buď pro přečin podle § 283 nebo pro přečin podle § 284 tr. zák., přehlíží, že v § 284 není vymezena skutková podstata zvláštního, od přečinu § 283 různého trestného činu, nýbrž je tam stanovena toliko zvláštní trestní sazba pro přečin v § 283 vymezený jmenovitým uvedením určitých okolností přitěžujících.

Citace:

č. 2600. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 812-813.