Čís. 14200.

Keď zamestnanec nemal celu týždennú prestávku 32 hodin, náležajúcu mu podľa § 4 zák. č. 91/1918 Sb. z. a n., musí mu byť práca, konaná v týchto — po zákone nezbytných — volaných obdobiach zaplatená, nech ju už konal z akéhokoľvek dôvodu, a bez zreteľa na to, či svoj nezbytný pracovný odpočinok žiadal alebo nie.1
(Rozh. z 27. II 1935, Rv IV 87/34.)
Žalobe, ktorou domáhal sa žalobník, zamestnaný u žalovaného družstva ako výčapník, zaplatenia práce prez čas, všetky tri stolice vyhovely, Najvyšší súd z týchto dôvodov:
Nižší soudy zjistily způsobem, odpovídajícím zákonu a spisům, že žalobce neobdržel celou týdenní prestávku 32 hodin, náležející mu podle § 4 zák. č. 91/18 Sb. z. a n., ale jen 8 hodin. Z povahy služby žalobcovy plyne, že žalobce nelze považovat za tak samostatného výčepníka, na kterého by se cit. zákon nevztahoval, a to bez ohledu na to, že podával samostatne hostům jídla na svůj vrub. To byla jen podružná činnost, plynoucí z jeho služby výčepnické a žalovanou stranou dovolená. Nejedná se tu o podnik nepřetržitě provozovaný, kdyžtě je nesporne zjištěno, že výčepna byla otevřena od 6½ do 22½ hod. Proto ve smyslu cit. zákona musí býti práce konaná žalobcem v těchto po zákone nezbytných volných obdobích — když nedělní práce smlouvou výslovne ujednána nebyla — bezpodmínečně zaplacena, ať žalobce již ji konal z jakéhokoliv důvodu a ať svůj nezbytný pracovní klid žádal čili nic.

Srovn. Sb. n. s. čís. 7611.

Citace:

č. 14200. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 999-1000.