NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4103.

Státní zaměstnanci (Slovensko): * Soudcové býv. království uherského, kteří nesloživše slib podle § 2 zák. č. 64/1918 Sb. nebyli ponecháni ve službě, nemají nároku na pensi vůči státu čsl.
(Nález ze dne 12. listopadu 1924 č. 19570).
Věc: Vilém P. v N. proti ministerstvu spravedlnosti o odpočivné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, jenž v době převratu byl tabulárním soudcem v Nitře, odepřel dle výslovného prohlášení z 12. února 1919 spolu s ostatním úřednictvem sedrie nitranské složiti slib poslušnosti čsl. republice, načež mu byl vydán zmocněnci čsl. vlády Drem D. a Drem H. propustný list, plat dnem 1. ledna 1919 zastaven a st-l dán maďarské vládě k disposici. Žádost jeho z 28. června 1920, aby mu byla poukázána pense, zamítlo min. sprav. nař. rozhodnutím s odůvodněním, že st-l nesloživ slib poslušnosti dle § 2 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb., nestal se ani prozatímním zaměstnancem čsl. republiky a nemá tudíž nároku na zaopatřovací požitky vůči čsl. státu, jehož zaměstnancem nikdy nebyl.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
Není o tom sporu, že st-l byl podle starých předpisů uherských zaměstnancem býv. státu uherského a že podle předpisů těchto měl nárok na služební a odpočivné požitky proti státu tomuto. Proti státu Čsl. mohl by však odvozovati takovýto právní nárok jedině tenkráte, kdyby byl vstoupil ve služební poměr ke státu Čsl.
Podle § 2 zák. č. 64/1918 byli však státní úředníci býv. království uherského ponecháni jen tenkráte ve svých úřadech — a to jen prozatímně — složili—li slib poslušnosti republice čsl. Jen takovíto úředníci vstoupili tedy ve služební poměr k republice čsl., a jen takovým — pokud jde o zaměstnance při soudech a státních zastupitelstvech — upravil jejich případné nároky proti republice čsl. zák. z 15. dubna 1920 č. 270 Sb. To jasně vysloveno v §§ 4, 5 a 6 tohoto zák., jež vesměs pojednávají jen o takovýchto zaměstnancích, kteří podle § 2 cit. zák. č. 64/18 prozatímně byli ponecháni ve svých úřadech. Ježto pak není o tom sporu, že st-l slib republice čsl. nesložil — a to ani dne 12. února 1919, kdy k tomu byl vyzván, aniž kdy později, — nevstoupil také nikdy do služebního poměru k republice čsl. Nelze mu proto z titulu jeho dřívějšího služebního poměru k býv. království uherskému proti republice čsl. přiznati právní nárok žádný.
Námitka st-lova, že se státním převratem stal ipso facto státním úředníkem čsl., jest dle toho, co řečeno, v přímém rozporu s oběma shora cit. zák. č. 64/18 a 270/20.
Z toho důvodu jest však také lichou námitka, že st-l mohl býti propuštěn bez nároku na pensi pouze na základě disc. řízení, neboť když st-l nikdy státním úředníkem čsl. nebyl, nejde vůbec o propuštění jeho ze služeb republiky čsl., a stejně bezvýznamným jest i tvrzení jeho, že propustný list daný svého času st-li zmocněnci vlády čsl. jest neplatný.
Námitka st-lova, že stát čsl. jako stát nástupnický jest podle mírové konference povinen převzíti závazek státu uherského vůči st-li na výplatu jeho pense — nehledě k tomu, že není ani dostatečně konkretisována (§ 18 zák. o ss), neuvádějíc z kterého ustanovení závazek takový odvozuje — jest právně bezvýznamnou, neboť podle platného právního řádu nemohou jednotlivci z mezinárodních smluv odvozovati pro sebe právní nároky, nároky takové vzejdou jim teprve, když byla ustanovení smluv vtělena v závaznou normu vnitrostátní. Tak vyslovil nss opětovně, zejména též v nál. Boh. 2877 adm., k jehož podrobnému odůvodnění se zde dle § 44 j. ř. odkazuje. Že pak by předpis toho obsahu, jak již st-l uvádí, byl býval kdy vydán také ve formě platné normy vnitrostátní, to st-l sám ani netvrdí.

Citace:

č. 4103. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 767-768.