NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 1

Čís. 2017.

Úmluva, že kupitel vyplatí za zboží, dovezené z cizozemska, třetí osobě, zaplativší zaň v cizozemsku kupní cenu v tamní měně, náhradu ve měně tuzemské, jest podle nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. neplatnou. Platným jest však ujednání, jímž zavázala se třetí osoba vyplatiti prodateli za kupitele kupní cenu v cizozemsku v tamní měně; může nastupovati na kupitele dle § 1014 a 1403 obč. zák. o zaplacení v měně tuzemské. (Rozh. ze dne 15. listopadu 1922, Rv 1 536/22.)
Žalovaná karlovarská firma koupila od budapešťské firmy Šalomoun F. za 457278 К uh. zboží, jež jí bylo též skutečně dodáno. Žalobce (budapeštská firma Z.) zaplatila za žalovanou dle úmluvy kupní cenu v K uh. i s poplatkem za vývozní povolení a domáhala se náhrady 486423 К uh. na žalované. Dle úmluvy o zaplacení kupní ceny měla žalovaná poskytnouti žalobkyni náhradu tím způsobem, že měla jí v Karlových Varech zaplatiti protihodnotu v Kč v kursu 1 Kč 3.80 К uh., čehož však neučinila. Oba nižší soudy žalobě vyhověly, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Dle údajů žaloby, žalovanou firmou nepopřených, ujednaly strany v B., že žalující firma za žalovanou firmu fakturovanou kupní cenu firmě Šalomoun F. v B. zaplať., povolení k vývozu zboží, žalovanou firmou koupeného, za ni obstará a všechny výlohy za ni v Budapešti zapraví. Právním důvodem žaloby jest tedy smlouva o zmocnění (mandát) dle §§ 1002 a 1403 obč. zák., jak žalobce opětně uvádí a žalovaná firma sama přiznává. Soud odvolací sdílí právní názor soudu prvé stolice, že smlouvu, uzavřenou v Budapešti mezi majitelem žalované firmy, jakožto tuzemcem a majitelem žalující strany jako cizozemcem sluší po rozumu §§ 4 a 37 obč. zák. posuzovati dle zákonů tuzemských. Neboť smlouva měla jeviti účinky v tuzemsku, kde žalovaná firma měla platiti žalující firmě za ni učiněný náklad v československých korunách a žalovaná firma sama nebyla s to, by si opatřila cizí valuty za účelem placení v cizině dle nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. Dle názoru odvolacího soudu nelze však tohoto nařízení v tomto případě použiti. Neboť žalovaná firma měla zaplatiti žalobkyni zboží v tuzemsku (Karlových Varech) v československých korunách, nešlo tedy o opatření si valuty cizozemské za účelem placení v cizině. Než i kdyby nařízení to v tomto případě mělo platnost a smlouvou o zmocnění zamýšlela žalovaná firma nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. obejíti, a bylo proto placení takové nedovoleným, nelze tu ustanovení § 1174 obč. zák. použiti, neboť žalovaná firma ani netvrdila, tím méně prokázala, že žalující firma jako cizozemkyně tím, že za žalovanou firmu platila, vědomě nedovolené jednání předsevzala. Pohnutka převzetí mandátu žalující firmou nemá na platnost smlouvy o zmocnění žádného vlivu (§ 901 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Strany učinily v říjnu 1920 v Budapešti dvoje ujednání: 1. že žalobkyně zaplatí Šalomounu T-ovi za žalovanou firmu fakturovanou kupní cenu 457278 K uh., a zapraví vývozné 9145 K uh. 56 h; a 2. že žalovaná dá žalobkyni náhradu tím způsobem, že jí vyplatí protihodnotu v Karlových Varech, kde majitel žalující firmy provozoval obchod, v korunách československých, při čemž měly býti počítány 3 К 80 h uh. za 1 Kč. Lze připustiti, že ujednání čís. 2., příčilo se § 5 odstavec první nařízení vlády ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n., dle něhož ten, kdo chce dovézti z ciziny zboží, musí si valutu opatřiti u banky, ústavu nebo firmy, oprávněné к obchodu cizozemskými platidly (§ 2), a bylo trestně dle § 21 (2) a (4) téhož nařízení, pročež žalobkyně dle § 879 obč. zák. nemůže žádati plnění tohoto ujednání, a, jsouc si toho patrně vědoma, v tom směru se také nedožaduje pomoci soudní. Odvozuje nároky jen z prvního ujednání, žádajíc na žalované, by jí tato jako zmocnitelka nahradila dle §§ 1014 a 1403 obč. zák. to, co za ni v Uhrách k jejímu příkazu vynaložila. Že se žalobkyně mohla spokojiti s tímto nárokem, správně vyložil soud první stolice, zvláště když ujednání, naznačená pod 1. a 2., nejsou spolu tak spjata, že by tvořila nerozlučný celek, platnost a účinnost jednoho by závisela na platnosti a účinnosti druhého, a jedno bez druhého nemohlo by obstáti. Nevadí, že to, čeho mělo býti docíleno druhým ujednáním, bylo pro žalobkyni snad pohnutkou pro ujednání první, neboť pohnutka ta nebyla učiněna podmínkou (§ 901 obč. zák.). Nárok žalobou uplatňovaný však nechová v sobě nic nedovoleného, jak správně vyložil soud odvolací, a není tu ani předpokladů § 1174 obč. zák., neboť jakmile se vychází z toho, že žalobkyně žádá jen náhradu toho, со k příkazu žalované za účelem provedení dovoleného obchodu (koupě) vynaložila, nelze tvrditi, že se domáhá vrácení něčeho, co, dala vědomě, by způsobila něco nedovoleného. Jen mimochodem se poukazuje k tomu, že také právní zástupce žalované v dopisu ze dne 14. ledna 1921 označuje pouze valutové ujednání se žalobkyni jako nedovolené a nežalovatelné.

Citace:

č. 2017. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1060-1062.