Čís. 1801.
Notáři nepřísluší právo stížnosti do usnesení pozůstalostního soudu, týkajícího se jedině zájmů účastníků.
(Rozh. ze dne 29. srpna 1922, R I 1001/22.)
V pozůstalostním řízení po katolickém faráři změnil pozůstalostní soud k rozkladu finanční prokuratury usnesení notáře jako soudního komisaře a povolil jí tříměsíční lhůtu k podání dědické přihlášky. Rekursní soud vyhověl rekursu notáře jako soudního komisaře, zrušil napadené usnesení a uložil soudu prvé stolice, by spisy dodal notáři jako soudnímu komisaři k rozhodnutí o rozkladu české finanční prokuratury a ku dalšímu úřednímu jednání. Důvody: Dodáním úmrtního zápisu po zůstaviteli podle opatření soudu prvé stolice ze dne 6. prosince 1921 stěžovateli jako soudnímu komisaři založena byla pravomoc tohoto ku provedení pozůstalostního řízení podle čl. 9 zák. ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. Pravomoc tato nezanikla dosud žádným ze způsobů, uvedených v odst. (2) a (4) téhož čl. 9, a obsahuje též oprávnění stěžovatele jako soudního komisaře k rozhodnutí o rozkladu české finanční prokuratury v mezích téhož čl. 9 a §§ 9 a násl. nesp. říz. Pozůstalostní soud mohl napadené usnesení vydati jen, kdyby se byl před tím podle odst. (4) téhož čl. 9 ze závažných důvodů usnesl, že sám přijímá projednání pozůstalosti, třebas stěžovateli jako soudnímu komisaři odevzdané. Ježto však tak neučinil, porušil předpis § 2 odstavec prvý nesp. říz. a uvedeného čl. 9, čímž se stalo napadené usnesení zmatečným. Právo stěžovatele jako soudního komisaře ku stížnosti proti usnesení tomu plyne z odstavce (4) druhé věty téhož čl. 9.
Nejvyšší soud změnil napadené usnesení v ten způsob, že odmítl rekurs notáře jako soudního komisaře do usnesení soudu prvé stolice. Důvody:
Předem dlužno řešiti otázku, zdali notáři, jenž provádí jako soudní komisař pozůstalostní řízení, přísluší právo rekursu proti usnesení pozůstalostního soudu, které bylo učiněno za řízení o záležitostech stran. Soud rekursní právo to soudnímu komisaři přiznává, odvozuje je z druhé věty čtvrtého odstavce čl. 9. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n.; než názoru tomu nelze přisvědčiti, poněvadž spočívá na mylném pojetí postavení notáře jako soudního komisaře. Notář, jako soudní komisař nemá zásadně moci rozhodovací, nýbrž jest toliko pomocným a výkonným orgánem soudu pozůstalostního, vykonávajícím jisté úkony, jinak soudu příslušející, při čemž soud zůstává skutečným úřadem pozůstalostním (§ 29 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák.). Dle § 30 nesp. říz. jest se notářům v této funkci říditi předpisy platnými pro soudní zmocněnce, a § 186 not. řádu ze dne 21. května 1855, čís. 34 ř. zák. ustanovuje, že notář při záležitostech, jež provádí jako soudní komisař, má dbáti předpisů platných pro soudy samé. Rekursní právo soudů ve věcech nesporných jest však obmezeno na případy v § 15 nesp. pat. uvedené, a podobné rozšíření tohoto výjimečného předpisu nelze dle historického vývoje, dle doslovu a dle tendence ustanovení toho připustiti. Z toho plyne, že notář jako soudní komisař nemá práva do usnesení pozůstalostního soudu, vydaného ve věcech stran, na pozůstalostním řízení súčastněných, vznésti rekurs. Usnesení, o něž jde, jest čistě věcí strany súčastněné; povolením lhůty finanční prokuratuře ku přihlášce dědictví (odkazu) nezasahuje se nikterak v soukromá práva notářova, jenž v záležitosti té toliko svou veřejnoprávní povinnost jako zmocněnec soudu pozůstalostního vyplnil, nijakého však soukromého práva svého nevykonal. Nevhodně proto odvolává se rekursní soud na ustanovení poslední věty čtvrtého odstavce čl. 9 zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n.; toto ustanovení připouští stížnost pouze a toliko v případě tam uvedeném, z důvodu na snadě jsoucího, že odnětím projednávání pozůstalosti notáři již odevzdané jsou dotčeny soukromé, hmotné zájmy notářovy. Nelze však z tohoto výjimečného ustanovení vyvozovati, že by notáři jako soudnímu komisaři příslušelo právo stížnosti i proto jiným usnesením soudu pozůstalostního. Rekurs notáře jako soudního komisaře do usnesení pozůstalostního soudu jest nepřípustným a bylo proto dovolacímu rekursu finanční prokuratury vyhověti.