NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 531.

Ke skutkové podstatě zločinu utrhání na cti se vyžaduje, by si byl pachatel vědom nepravdivosti svého udání.
(Rozh. ze dne 13. září 1921, Kr I 30/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalované do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Jičíně ze dne 30. září 1920, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem utrhání na cti podle § 209 tr. zák., napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Ke skutkové povaze zločinu utrhání na cti dle § 209 tr. zák. se po subjektivní stránce vyžaduje, by pachatel byl si vědom nejen dosahu svého jednání, nýbrž též toho, že jeho udání u vrchnosti není pravdivým. K přičítání zmíněného zločinu obžalované bylo by proto zapotřebí, by jí bylo známo, že Josef Š. vraždy, z níž byl viněn, nespáchal, a by přes toto vědomí a proti vlastnímu přesvědčení obvinila ho u vrchnosti ze spáchání vraždy. Naproti tomu by nebylo oprávněným odsouzení obžalované pro uvedený zločin, kdyby bylo jisto, že udání proti Š-ovi učinila snad z nerozvážnosti nebo lehkomyslnosti, nicméně však bezelstně. Takováto lehkomyslnost opodstatňovala by sice hrubé zavinění, nedosahovala by však stupně zlého úmyslu, jakého je zapotřebí ku zločinu dle § 209 tr. zák. Vědomost o nepravdivosti udání je právě rozlišujícím znakem mezi zločinem dle § 209 tr. zák. a přestupkem neodůvodněného obvinění ze zločinu dle § 487 tr. zák. Beztrestnou by byla obžalovaná jen tehdy, kdyby se byla obmezila pouze na sdělení toho, co slyšela od lidí ve vlaku o věci té vypravovati. Ona však šla dále, dovozovala ze slyšeného vypravování samostatné důsledky, tváříc se, jako by mohla o pachateli a jeho činu udati důležité okolnosti, ačkoli pachatele vůbec neznala a o jeho činu z vlastní zkušenosti ničeho nevěděla. Pro podřadění jejího činu pod § 209 tr. zák. neb pod § 487 tr. zák. jest proto rozhodno, jednala-li při tom ve zlém úmyslu, učinivši na Š-a udání z vraždy přes to, že věděla, že Š. vraždy nespáchal, či jen z lehkomyslnosti, nerozumu neb nerozvážnosti, považujíc to, co slyšela, za pravdivé. Napadený rozsudek nepodává v tomto směru jasného obrazu i bylo zmateční stížnosti, dovolávající se číselně sice důvodů čís. 9 a 10 § 281 tr. ř., uplatňující však svými vývody ve skutečnosti formelní důvod čís. 5 § 281 tr. ř. pro nejasnost výroku soudcovského vyhověti.

Citace:

č. 368. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 82-83.