NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 3462.

Lhostejno, z jaké pohnutky věřitel v prodejovém řízení nepokračoval (§ 256, odstavec druhý, ex. ř.). Odložení exekučního řízení na 60 dnů od zavedení vyrovnacího řízení na jmění dlužníka staví běh jednoroční lhůty §u 256 odstavec druhý ex. ř.
(Rozh. ze dne 5. února 1924, R I 57/24.)
Návrhu vymáhajícího věřitele ze dne 3. listopadu 1923, by bylo pokračováno v prodejovém řízení svršků, jež byly zabaveny dne 4. dubna 1923, soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Dle §u 256 odstavec druhý ex. ř. zaniká zástavní právo, nabyté exekučním zabavením movitých věcí (§ 253 ex. ř.), zejména také tím, že se nepokračuje řádně v řízení prodejovém, třeba návrh na povolení prodeje byl učiněn do roka ode dne, kdy zabavení bylo vykonáno. V tomto případě zabavení svršků stalo se 4. dubna 1923. Exekuční řízení bylo však odloženo vzhledem k zavedenému vyrovnacímu řízení usnesením prvního soudu ze dne 22. března 1923 na šedesát dní ode dne zavedení vyrovnávacího řízení, totiž ode dne 15. března 1923, tudíž do 14. května 1923, a měl tedy vymáhající věřitel ihned po projití této lhůty učiniti návrh na pokračováni v řízení prodejovém, a to nejdéle do dne 2. června 1923, kdy uplynula roční lhůta, ustanovená v §u 256 ex. ř. se započtením doby, po kterou exekuce odložena byla. Když však tak učinil až teprve podáním ze dne 3. listopadu 1923, nelze sdíleti náhled, že v řízení prodejovém řádně bylo pokračováno, poněvadž jinak bylo by dáno vymáhajícímu věřiteli na vůli, by lhůtu §u 256 ex. ř., která je lhůtou hmotného práva, libovolně prodlužoval. Soudce exekuční při povolení prodeje musí zkoumati sám od sebe, zda návrh na nový prodej dle §u 256 ex. ř. je přípustný, když tomu ale tak není a není tu podmínek §u 256 ex. ř., dlužno návrh zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvodу:
Aby exekuční zástavní právo k movitým věcem, dle §u 253 ex. ř. nabyté, v jednoroční, dnem, kdy tohoto práva bylo nabyto, plynouti počínající lhůtě §u 256, odstavec druhý nezaniklo, vyžaduje se nejen, aby v řečené lhůtě podán byl návrh na prodej, nýbrž aby také řádně bylo pokračováno v prodejovém řízení. V tomto případě bylo rekursnímu soudu obírati se jedině otázkou, zda bylo stěžovatelem řádně pokračováno v prodejovém řízení, a tu přichází v úvahu vzhledem k tomu, že zástavního práva bylo nabyto 4. dubna 1922 a vzhledem k tomu, že z důvodu zahájeného řízení vyrovnávacího byla exekuce usnesením ze dne 22. března 1923 na 60 dnů ode dne 15. března 1923, tedy až do 14. května 1923 odložena, čímž běh lhůty §u 256, odstavce druhý ex. ř. byl staven, jedině mezičasí, sáhající od 14. května 1923 do 2. června 1923, ve kterém stěžovatel mohl a měl v prodejovém řízení řádně pokračovati. Stěžovatel sice míní, že sluší v jednoroční lhůtu §u 256, druhý odstavec ex. ř. vpočítati také dobu od 23. června 1922, kdy usnesením prvé stolice z téhož data povolením prodeje z volné ruky dle §u 280 ex. ř. sešlo s dražebního roku, na den 27. června 1922 položeného, až do 13. března 1923, kdy nabylo právní moci usnesení prvého soudu ze 17. února 1923, jímž byl návrh dle §u 280 ex. ř. zamítnut; ale tomuto jeho názoru právnímu nelze přisvědčiti, poněvadž v této době prodejové řízení ve skutečnosti trvalo a exekuce odložena nebyla. Tato doba tedy v úvahu přicházeti nemůže; naopak přichází, jak už bylo shora řečeno, v úvahu jedině mezičasí, sahající od 14. května 1923 do 2. června 1923, ve kterém stěžovatel mohl a měl v prodejovém řízení řádně pokračovati. Stěžovatel tvrdí, že v této době proto nepokračoval v dražebním řízení, aby dlužnice, prosící ho po dobu téměř dvou roků o poskytnutí času ku splacení starého závazku, měla možnost zaplatiti, jakmile bude skončeno soudní vyrovnávací řízení. To však není okolnost, která by mohla býti považována s hlediska §u 256, odstavec druhý ex. ř. za důvod, ospravedlňující, že nebylo v dražebním řízení řádně pokračováno. Nepochybil tedy rekursní soud po stránce právního posouzení, vysloviv, že návrh na pokračování v dražebním řízení, dne 3. listopadu 1923 podaný, podán byl v době, kdy již stěžovatel byl pozbyl na zabavených předmětech nabytého práva zástavního dle §u 256, odstavec druhý ex. ř.

Citace:

Čís. 3462. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 186-187.