Č. 8283.

Policejní právo trestní. — Řízení správní:* Není nároku na náhradu útrat právního zastoupení uraženého v řízení podle §§ 1339 a 1340 o. z. o.
(Nález ze dne 6. prosince 1929 č. 21847.)
Věc: MUDr. Karel H. v M. proti ministerstvu vnitra o náhradu útrat zastupování.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem osp-é v T. z 15. prosince 1925 byl Richard U. v T. odsouzen k pokutě 40 Kč pro přestupek § 1339 o. z. o., jehož se dopustil tím, že v uzavřeném dopise, řízeném na st-le, tohoto urazil na cti. Žádosti st-lově za přisouzení útrat právního zastoupení osp výměrem ze 16. ledna 1926 nevyhověla. Odvolání st-lovo zamítla zsp v Praze rozhodnutím z 9. února 1926 z důvodu, že tu není zákonných předpokladů, aby mohl býti st-li přiznán právní nárok na náhradu výloh, spojených s právním zastoupením; tento nárok právní může býti přiznán pouze v těch případech, kde to zákon výslovně stanoví. K vývodům odvolatelovým podotknuto, že nelze ná- hradu škody dle § 1340 o. z. o. ztotožňovati s výlohami právního zastoupení. Dalšímu odvolání st-lovu nevyhověl žal. úřad z důvodů rozhodnutí zsp-é a zamítl současnou žádost za přiznání dalších výloh spojených s podáním předmětného odvolání proto, že výlohy takové v adm. řízení mohou býti přisouzeny pouze v oněch případech, v kterých zákon to výslovně stanoví.
Stížnost dovozuje nezákonnost nař. rozhodnutí tvrzením, že podle § 1340 o. z. o. náleží úřadům, rozhodujícím podle § 1339 o. z. o., tedy v daném případě úřadům politickým, aby rozhodly o odškodnění podle ustanovení II. dílu 30. hlavy o. z. o. Škoda, vzniklá st-li, záleží v tom, že v řízení pro uvedený přestupek použil právní pomoci advokáta, k čemuž byl podle § 8 adv. řádu a §§ 80 a 81 instrukce pro polit. okr. úřady (min. nař. ze 17. března 1855 č. 52 ř. z.) oprávněn a tím že mu způsobeny byly výlohy. — Tomuto názoru nemohl nss přisvědčiti. Útraty, které vzniknou straně tím, že se dá ve sporu s jinou stranou před úřady zastupovati advokátem, nelze pokládati za škodu ve smyslu ustanovení cit. 30. hlavy o. z. o., která jí byla druhou stranou, ve sporu podlehnuvší, resp. odsouzenou, způsobena. To vychází z toho, že náhrada těchto útrat neposuzuje se podle cit. předpisů, nýbrž podle zvláštních norem, pro ten který obor o tom vydaných (srov. §§ 40 a násl. civ. proc. ř., hlava XXII. tr. ř., § 92 česk. vod. zák., § 77 pat. zák., § 6 známk. nov. z r. 1895). Kde takového zvláštního předpisu není, nemá strana také nárok, aby jí byly přisouzeny útraty, vzniklé zastupováním, a aby náhrada jich uložena byla jejímu procesnímu odpůrci. Že nelze v řízení správním prostě užiti analogie civ. proc. řádu, je zřejmo z toho, že pro toto řízení zákonodárce v jednotlivých materiích, tedy právě jen tam, kde podobný nárok chtěl uznati, učinil výslovné opatření.

Citace:

č. 8283. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 487-488.