Čís. 6253.

Ku zamítnutí žaloby podle §u 35 ex. ř. nestačí, že žalobní návrh zněl v ten smysl, že exekuční titul uhasl a že se exekuce zrušuje, pakli jde z obsahu žaloby jasně na jevo, že jsou uplatňovány námitky podle §u 35, druhý odstavec, ex. ř.
Proti exekuci vyklizením na základě soudního schválení výpovědi nelze s úspěchem uplatňovati, že vlastník domu, v němž jest náhradní byt, zdráhá se dlužníka přijati za nájemníka a že náhradní byt stal se v poslední době nevhodným.
(Rozh. ze dne 8. září 1926, Rv II 532/26.)
Žaloba dlužníka proti vymáhajícímu věřiteli, by bylo uznáno právem, že exekuce vyklizením jest nepřípustnou a že se zrušuje, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobní návrh zněl na vydání rozsudku, že exekuční titul uhasl a že exekuce se zrušuje. Z obsahu žaloby jde však jasně na jevo, že žalobce podává námitky proti nároku po rozumu §u 35 ex. ř., zejména jest to vidno z odstavce druhého žaloby, kde se praví, že po vzniku exekučního titulu nastaly okolnosti, jež exekuční nárok žalované strany zrušují, resp. zastavují. V tom směru tedy odvolací soud nemá pravdu. Nelze lpěti na jednotlivém slově, je-li podstata věci jasna, což ani zákonodárce si nepřeje, jak se z §u 84 odstavec druhý c. ř. s. a z §u 2 čís. 10 nesp. říz. zřejmě podává. Toto formální a snadno odstranitelné pochybení by tedy k zamítnutí žaloby nestačilo, v čemž je dovolateli přisvědčiti. Návrh na zrušení exekuce může býti podle §u 39 poslední odstavec ex. ř. pojat i do žaloby oposiční. Žalobce však ve věci neuvedl skutečností, které by vymáhaný nárok zrušovaly nebo zastavovaly. Exekučním titulem jest v tomto případě usnesení okresního soudu, potvrzené také soudem rekursním, jímž byla na žádost žalovaných připuštěna 14denní výpověď žalobce z bytu a bylo vysloveno, že nájemní poměr končí dnem 28. února 1926, že žalobce jest povinen nejpozději do té doby byt vykliditi a navrhovatelům předati a že navrhovatelé jsou naproti tomu povinni dáti žalobci náhradní byt v usnesení blíže popsaný. Aby žaloba podle §u 35 ex. ř. měla úspěch, musil by žalobce dokázati skutečnosti, nastalé po vzniku exekučního titulu a nárok zrušující nebo zastavující. V tom směru tvrdí žalobce, že po vzniku exekučního titulu a) vlastník domu, v němž jest náhradní byt, zdráhá se přijati ho za nájemníka, b) že v poslední době stal se náhradní byt tak vlhkým, a že se zdravotní stav členů rodiny žalobcovy tak zhoršil, že náhradní byt se stal nedostatečným а k obývání nezpůsobilým. Z těchto skutečností však — i kdyby byly pravdivé, což žalovaní vyvracejí — nijak neplyne závěr, že vymáhaný nárok, t. j. nárok na vyklizení a předání bytu byl zrušen, že pominul jedním ze způsobů uvedených ve třetí a čtvrté hlavě občanského zákona (§§ 1411 až 1451), nebo že jeho právní účinnost byla zastavena. Ze skutečností těch dalo by se nejvýše vyvozovati, že důvody exekučního titulu, které se zevrubně obíraly dostatečností náhradního bytu a zejména jeho suchostí, neodpovídají již skutečnosti, ale tím nárok samotný nijak nebyl dotčen a nájemní poměr, který byl dnem 28. února 1926 zrušen, nijak nebyl obnoven. Zdráhá-li se vlastník domu, v němž jest náhradní byt, přijati žalobce za nájemníka, jde jen o závadu týkající se výkonu exekuce k vydobytí nároku, jejž má nynější žalobce plniti toliko na vzájemné plnění, jež se má státi z ruky do ruky, což již první soud správně vystihl. Tím není bráněno ani povolení exekuce (§ 8 ex. ř.), tím méně jest jím zrušen nebo zastaven nárok. Nejvýše mohl by tím býti zavdán podnět k návrhu na odložení exekuce (§ 42 čís. 4 ex. ř.). Dodati jest ještě toto: Do usnesení rekursního soudu, jímž bylo potvrzeno výpovědní usnesení prvního soudu, není podle §u 4 (5) zák. o ochr. náj. dalšího opravného prostředku. Oba soudy obíraly se ve výpovědním řízení — jak již řečeno — zevrubně postačitelností náhradního bytu a jeho způsobilostí k obývání na podkladě znaleckého posudku soudního znalce a rekursní soud nepřipustil jiného znalce. Kdyby bylo dovoleno napadati toto usnesení pod rouškou námitek podle §u 35 ex. ř. a dovolávati se jiného znaleckého posudku k důkazu, že byt není k obývání způsobilým, bylo by to jen obcházením předpisu §u 4 (5) zák. o ochr. náj. Tím méně je to možno v tomto případě, kdy usnesení o výpovědi vydáno bylo dne 10. února 1926 na podkladě posudku soudního znalce ze dne 9. ledna 1926, kdy usnesení rekursního soudu vydáno bylo až dne 25. února 1926 a kdy znalecký posudek žalobcem předložený byl vydán již dne 5. března 1926, tedy v době velice krátké po skončení výpovědního řízení. Jest proto pochopitelno, že se žalobce velmi opatrně vyhýbal tomu, aby blíže označil onu »poslední dobu«, kdy prý vlhkost bytu nastala.

Citace:

č. 6253. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 200-201.