NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Čís. 939.

Zločin veřejného násilí ve smyslu § 87 tr. zák.
»Činem« jest i projev slovní. »Nebezpečím« jest takový shluk poměrů, z něhož může dojíti k poškození tělesné integrity ohrožené osoby. Lhostejno, že jako osoby ohrožené přicházejí v úvahu určité osoby. Po stránce subjektivní stačí, byl-li si pachatel vědom možnosti, že z jeho činů může vzejíti některé z nebezpečí v § 85 písm. b) tr. zák. jmenovaných, a dopustil-li se přes toto vědomí činu, s nímž ono nebezpečí bylo spojeno.
(Rozh. ze dne 30. září 1922, Kr I 554/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmatecní stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 1. března 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí dle § 87 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. není opodstatněn. Nesprávným je především náhled stížnosti, že rčení § 87 tr. zák. »čin ze zlomyslnosti předsevzatý (unternommene Handlung)« nasvědčuje tomu, že se vyžaduje nějaké manuelní jednání, nějaké skutečné činění ve slovném smyslu tohoto výrazu a že pouhé vyzvání bez předsevzetí nějakého činu nestačí ku přičítání zločinu dle § 87 tr. zák. Leč význam, který stížnost snaží se dáti slovu »čin (Handlung)«, je zjevně úzký. Dle mluvy právní a dle zákona dlužno pod činy rozuměti i projevy ústní. Neboť i řeči jsou úkonem činění lidského, totiž na venek vyšlým a zevně poznatelným projevem lidské vůle. Trestní zákon nečiní proto zpravidla rozdílu mezi činy v užším slova smyslu a řečmi, stavě obě na roven (viz §§ 58, 63, 64, 65, 300, 303, 305 tr. zák. a m. j.). Stížnost popírá dále, že ze slovného vyzvání samotného mohlo vzejíti bezprostředně nebezpečí pro život nebo zdraví dotyčných osob. Nebezpečí to mohlo prý nastati teprve uposlechnutím vyzvání. Když prý však rozsudek nezjišťuje, že na místě, kde se výstup odehrával, byly cihly neb kamení, je prý vzejíti takového nebezpečí vyloučeno. Ani tu nelze dáti stížnosti za pravdu. Ke skutkové povaze zločinu dle § 87 I. případ tr. zák. stačí, je-li jednáním pachatele vytvořen takový stav věcí, jenž zavdává příčinu k obavám, že následkem něho bude někdo na tělesné integritě nebo na majetku ve větším rozsahu poškozen. Takovéto nebezpečí spočívá dle životních zkušeností již v abnormním sklonu k trestným činům, jaký je pozorovati u davu rozvášněného a podrážděného. Nalézací soud pak mluví o hrozivém chování se davu a dochází u volném hodnocení nastalé tehda situace k přesvědčeni, že nebylo vyloučeno, že shluklý dav mohl dáti se ve své nerozvážnosti strhnouti k násilným činům proti dotyčným továrním úředníkům, čímž mohlo pro ně vzejíti nebezpečí života, zdraví nebo bezpečnosti těla. Náhled soudu je proto úplně ve shodě se zákonem. Na větším nebo menším stupni nebezpečí nezáleží. Okolnost, že dav výzvy obžalovaného neuposlechl, že tedy nedošlo ke skutečnému násilí, nevylučuje nikterak, že tu nebezpečí bylo, pod nímž, jak uvedeno, vyrozumívati dlužno vyvolaní takové konstelace poměrů, z nichž může dojíti k poškození tělesné integrity ohrožené osoby. Rozsudek sice nezjišťuje, že na místě činu byly cihly nebo kameny, ale také toho nevylučuje. Ostatně k vyvolání nebezpečí § 87 tr. zák. nebylo ani těchto věcí zapotřebí, poněvadž dav, čítající asi 150 osob, mohl dáti svému rozvášnění průchod i jiným způsobem. Rozsudek připouští také tuto možnost, pravě, že se dav mohl ve své nerozvážnosti dáti strhnouti k činům násilným, tedy k násilnostem jakéhokoli druhu. Ani co se týče subjektivní stránky případu, nelze vytýkati rozsudku nesprávné právní posouzení věci. Nalézací soud postavil se na správné stanovisko, vysloviv, že dolus § 87 tr. zák. nevyžaduje přímo úmyslu, vyvolati nebezpečí pro právní statky, v § 85 b) tr. zák. blíže uvedené, nýbrž že stačí úmyslné činění s vědomím, že činění to je způsobilé, některé z nebezpečí § 85 b) tr. zák. přivoditi. Z doslovu § 87 tr. zák. vysvítá s naprostou určitostí, že slovo »ze zlomyslnosti«, totiž úmysl pachatelův se vztahuje na zločinný skutek a nikoli na přivodění nebezpečí. Stačí proto ku zločinu dle § 87 tr. zák. již, když pachatel byl si vědom možnosti, že z jeho činu vzejíti může některé z dotyčných nebezpečí a když přes toto vědomí dopustil se činu, s nímž nebezpečí ono bylo spojeno. Na tomto stanovisku byl bývalý zrušovací soud ve Vídni a ustálil se na něm i tento Nejvyšší soud. Není proto důvodu od něho se v tomto případě odchylovati. Po skutkové stránce zjistil a odůvodnil nalézací soud jak úmyslnost činění obžalovaného, tak i vědomi jeho o způsobilosti činnosti jeho, přivoditi zmíněná nebezpečí, i jest odpor stížnosti ve směru tomto nepřípustný (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.). Že v tomto případě přicházely v úvahu jako osoby ohrožené určité osoby, nevylučuje ještě použíti § 87 tr. zák., poněvadž dle zjištění rozsudků jednání obžalovaného nesměřovalo k přímému a určitému tělesnému poškození dotyčných úředníků, nýbrž ku přivodění neurčitého ohrožení jejich osob. Tento moment neurčitosti ohrožení vyznačuje právě prvý případ zločinu § 87 tr. zák. proti úmyslnému poškození na těle. Dle toho nemůže přicházeti v tomto případě v počet ani přestupek dle §§ 9 a 411 tr. zák., ani přestupek dle §§ 431 neb 468 tr. zák. Rozsudek netrpí proto zmatečností ani dle čís. 9 a), ani dle čís. 10 § 281 tr. ř.

Citace:

č. 939. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 426-428.