Čís. 15843.

Námitka zahájené rozepře ve sporu o uznání otcovství, byl-li dřívější spor o uznání otcovství a placení výživného skončen smírem o odbytném bez uznání otcovství.
(Rozh. ze dne 24. února 1937, R I 160/37.) Proti žalobě o uznání nemanželského otcovství vznesl žalovaný námitku rozepře zahájené a rozsouzené, tvrdě, že žalobce podal na něho již jednou žalobu o uznání nemanželského otcovství a že v řízení zahájeném o oné žalobě byl uzavřen smír, jímž žalovaný toliko' připustil, že s nemanželskou matkou v kritické době souložil a zavázal se na úplné vyrovnání nároků dítěte na výživné složití odbytné. Prvý soud odmítl žalobu pro rozepři zahájenou, pokud šlo o uznání otcovství, a pro rozepři rozsouzenou, pokud šlo o výživné. Námitce zahájené rozepře, pokud šlo o výživné, a námitce rozepře rozsouzené, pokud šlo o uznání otcovství, nevyhověl, neshledav námitky ty za odůvodněné. Rekursní soud nevyhověl námitce zahájené rozepře a rozepře rozsouzené, ani pokud ji shledal prvý soud za odůvodněnou a uložil prvému soudu další jednání. Důvody: Strany, sjednavše smír, nevyhradily si pokračovali ve sporu o části žalobního nároku, zejména v příčině otázky otcovství, a není pochybno, že podle obsahu smíru bylo úmyslem stran ukončiti spor řečeným smírem a že považovaly tento spor za vyřízený, třebaže výslovně otázku otcovství nevyřešily, spokojivše se zjištěním soulože v kritické době. Nelze proto mluviti o tom, že spor zůstal v otázce otcovství v klidu, který ani ve spisech vyznačen nebyl. Ježto spor lze skončili rozsudkem, odmítnutím žaloby, zpětvzetím žaloby nebo smírem, není pochybnosti, že spor byl smírem pro strany vyřízen a že účinky zahájené rozepře pominuly. Neprávem proto první soud vyhověl námitce zahájené rozepře v otázce otcovství. Co se týká námitky pravoplatně rozsouzeného sporu, není ani tato námitka odůvodněna, neboť smírem nebyla věc rozsouzena ve smyslu § 240, odst. 3, c. ř. s., který předpokládá právní moc rozsudku nebo usnesení, jimiž rozepře byla ukončena. Nemá proto smír procesní účinky právní moci, nýbrž zakládá jen hmotněprávní obranu, že spor byl takto odklizen (rozh. č. 1744 Sb. n. s.), a bude věcí soudu, vznese-li žalovaný tuto obranu, aby posoudil, zda otázka otcovství byla smírem vyřízena a zda byl vyřízen i nárok vyživovací, novou žalobou uplatněný. Neměl proto první soud ani této námitce vyhověli.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursní soud rozhodl správně, že dřívější spor o uznání otcovství a placení výživného byl mezi stranami vyřízen uzavřeným smírem, kterým žalovaný, třebaže neuznal otcovství k dítěti, připustil soulož s nemanželskou matkou v kritické době a zavázal se zaplatili na úplné vyrovnání vyživovacích nároků dítěte i nároků matčiných určitou částku; pro nynější spor, zahájený mezi týmiž stranami o uznání otcovství a placení výživného, není onen, smírem vyřízený, dřívější spor překážkou zahájené rozepře. Účelem smíru je podle § 204 c. ř. s. vyřízení právní rozepře. Pokud tudíž strany nedaly najevo svoji vůli, že nemá nastoupiti tento pravidelný, zákonem zamýšlený účinek uzavření smíru, nutno s hlediska předpisů o zahájení sporu (§§ 232 a 233 c. ř. s.) považovali spor za skončený uzavřením smíru. Platí to i v souzeném případě, kde sice smír neobsahoval úplné uznání jednoho ze zažalovaných nároků (na uznání otcovství), přece však upravoval otázku skutkového .předpokladu, jenž je tomuto nároku základem (soulož v době kritické) a upravil i hmotněprávní nároky žalobcovy, které by se mohly zakládati ve sporu právě jen na rozhodnutí o uznání žalovaného za otce dítěte. Výhrady, která by poukazovala na vůli stran zahájený spor smírem nevyříditi, tu však není; nezůstal proto dřívější spor v otázce uznání otcovství v klidu ani formálně, ani věcně a nebylo možno pokračovati prostě v původním spou. Pro posouzení významu smíru v naznačeném směru stačil důkaz dřívějšími spornými spisy. I otázku, že uzavřením smíru nebyla dřívější pře stran výživného pravoplatně rozhodnuta, řešil rekursní soud správně; stačí tu poukázati na stálou praksi nejvyššího soudu, vyjádřenou též v rozhodnutích č. 8894 a 9328 Sb. n. s.

Citace:

Čís. 15843. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 214-216.