Čís. 15198.
Zvukový film, keď má ráz osobitého diela samostatného, je kinematografickým dielom podťa § 37 aut. zák. a nie spojeným dielom podľa odst. 2 § 11 aut. zák.; autorské právo k rozmnoženiu, veřejnému předvedeniu prislúcha v takomto případe len usporiadateľovi filmu resp. tomu, na koho usporiadateľ svoje právo previedol (výrobcovi filmu).
(Rozh. z 13. mája 1936, Rv IV 444/35.) Podľa přednesu žaloby hráli I. žalovaná strana, majiterika kinematografu, a II. žalovaný, jeho prevodzovateľ, na kinematografických predstaveniach, konaných v onomi kinematografe, zároveň s premietaním zvukových filmov — na pás týchto zvukových fiilmov natočené skladby členov žalujúceho »Ochranného sdruženia autorského čsl. skladateľov, spísovateľov a nakladateľov v Prahe« resp. skladby takých cudzích skladaterov, ktorí naň preniesli svoje autorské práva. Keďže však žalovaní nezaplatili žalujúcemu ochrannému sdruženiu autorský honorár, domáhalo sa toto žalobou, opřenou o ustanovenia §§ 27 a 30 aut. zák., odškodného podľa sadzobníka schváleného ministerstvom školstva a národnej osvěty a aj zisťovacích výloh, spolu 6165 Kč 20 h.
Oba nižšie súdy žalobu zamietly. Odvolací súd pri tom převzal a poukázal na tleto dovody súdn I. stolíce: V súdenom případe ide o prevodzovaníe zvukového filmu. V tom- čase, keď bol vynesený autorský zákon (zák. č. 218/1926 Sb. z. a n.), zvukový film nebol ešte známy a o otázkách, ktoré vznikajú v súvislosti s ním, niet v autorskom zákone zvláštnych ustanovení. Zvukový film třeba preto podradiť pod všeobecný pojem spojeného diela podľa § 11 aut. zákona. Ide tu totiž o dvoje právo a svojakú reprodukciu: hudobnú nástrojom mechanickým a optickú reprodukciu kinematografickú. Podľa názoru sudu: len čo dal autor diela svolenie, aby jeho dielo bolo použité k preneseniu na nástroj alebo zariadenie slúžiace k mechanickému přednesu a svolil k tomu, aby zariadenie, obsahujúce takto přenesené dielo, bolo dané do oběhu, dal tým implicite aj svoľenie k veřejnému prevádzaniu svojho diela takými zariadeniami a nástrojmi, tak že ich použitie k veřejnému prevádzaniu diela nie je zásahom do práva autorského a preto žaloba nie je opodstatněná. Toto stanovisko podporuje aj tá okolnosť, že by skladby hudobných skladateľov bez práva ich veřejného přednesu pre filmovú spoločnosť, ktorá ich kupila, nemalý žiadnu obchodnú hodnotu. Omysel skladateľov a filmovej spoločnosti, právneho predchodcu I. žalovanej strany, mohol byť tedy jedine ten, aby kupou práva natočenia hudobnej skladby na filmové pásmo získala filmová spoločnosť aj právo veřejného přednesu týchto skladieb. Film má ten účel, aby bol v kinách verejne přednesený a poneváč k zvukovému filmu patří nerozlučné aj hudba, je samozřejmé, že kupou práva natočenia hudobnej skladby na filmové pásmo odkúpila filmová spoločnosť aj právo veřejného přednesu filmu, a keď hotový film předala druhému kupcovi (požičovni), od ktorého ho I. žalovaná strana za úplatu dostala do nájmu, mala táto žalovaná právo veřejne predniesť zvukový film bez toho, že by musela platiť prevodzovací honorár alebo náhradu škody žalujúcej strane.
K týmto dovodom odvolací, súd ešte dodal: Odvolací soud k důvodům prvého soudu, které přijímá, dodává toto: 1, Výroba zvukového filmu a jeho bezpodmínečné určení k veřejnému předvedení nepřipouští dělení práva autorského na právo autorské ke koncepci kusu a právo autorské ke zvukovému doprovodu nebo hudebním vložkám. Způsob výroby připouští jen společnou reprodukci optickou a hudební. Technicky tuto reprodukci nemožno děliti, má-li vůbec býti řeč o zvukovém filmu. 2, Po stránce právní možno jedině upotřebiti na zvukový film, který v době vydání našeho autorského zákona ještě nebyl zaveden, ustanovení odst. 3 § 11 aut. zák. per analogiam tak, že k provozování zvukového filmu stačí povolení toho, komu přísluší autorské právo k součásti optické. Eventuální provozovací honorář musil by si hudební autor vyjednati a dáti vyplatiti od toho, kdo má právo k optické reprodukci, ale nikoli od pořadatele filmového představení.
Najvyšší súd rozsudok odvolacieho sudu rozviazal a uložil mu ďalšie pojednávanie a nové rozhodnutie.
Dovody:
Pro řešení sporné otázky možno vycházeti především z ustanovení § 37 aut. zák., podle kterého původce samostatného kinematografického díla anebo díla zhotoveného podobným způsobem, jakož i takových děl, zhotovených podle díla literárního neb uměleckého, má právo dílo veřejně mechanickými nebo optickými zařízeními předváděti (§ 36 aut. zák), pokud dal uspořádáním anebo spojením vylíčených událostí dílu ráz osobitého díla samostatného.
Třebas při účinnosti zákona č. 218/1926 Sb. z. a n. nebyly ještě známy zvukové filmy, přece možno podle širokého doslovu § 37 i je podřaditi pod cit. ustanovení, které dává pořadateli díla ještě větší právo nežli ustanovení věty 1. § 11 o souborných dílech.
Ale i tento předpis poskytuje pořadateli původcovské právo k celku, kdežto ostatním autorům jen k jejich jednotlivým příspěvkům. Zákonným předpokladem je tu, jde-li v konkrétním případě o dílo souborné, t. j. o literární nebo umělecký celek, tedy podstatně o totéž, co je uvedeno v § 37 cit. zák.
Nižší soudy vycházely při řešení sporu se stanoviska, že v konkrétním případě jde o díla spojená, t. j. literární, hudební a fotografická, ke kterým však zůstávají původcovská práva jednotlivých autorů podle odst. 2 § 11 cit. zák. nedotčená. Pro tento svůj závěr nezjistily však skutkového stavu v příčině filmových děl uvedených v žalobě. Odvolací soud určiv, že u zvukového filmu nelze reprodukci děliti a že k provozování zvukového filmu stačí povolení toho, komu přísluší autorské právo k optické části, dostal se do rozporu s převzatým stanoviskem soudu I. stolice, že zvukový film, ať je už jakýkoliv, je jen spojené dílo.
Přisvědčiti třeba stanovisku dovolací žádosti, že v tomto případě není na místě analogie, kterou odvolací soud vyvozuje z ustanovení odst. 3 § 11 cit. zák. v prospěch autora optické části. Bude proto rozhodné jen to, jsou-li zvukové filmy, uvedené v žalobě, díla spojená z literárního, fotografického (kinematografického) a hudebního díla, to jest: mohou-li jednotlivé složky samostatně existovati, jsou-li oddělitelný a není-li zde nadřazené činnosti pořadatelovy. Jen v tomto případě bude možno podle zákona posuzovati příslušné zvukové filmy jako díla spojená, jinak však jde o osobitá díla samostatná, a tu příslušelo by autorské právo k rozmnožení, veřejnému předvedení zvukového filmu jen jeho pořadateli (§36 odst. 1
Civilní rozhodnuti XVIII. a § 37 cit, zák.), resp. tomu, komu pořadatel toto právo postoupil (výrobci filmu).
Z toho plyne, že pro posouzení otázky podle platného práva, přisluší-li autorům hudební části zvukového filmu samostatné právo k veřejnému přednesu skladeb též zařizením určeným k mechanickému přednesu, v tomto případě filmovým pásmem (viz § 27 aut. zák. a co se týká zahraničních autorů § 2 cit. zák. a čl. 14 rev. bernské úmluvy z 13. listopadu 1908), resp. přísluší-li jim anebo žalujícímu Ochrannému sdružení (následkem postoupení provozovacích práv) nárok na zapravení přiměřeného provozovacího honoráře proti pořadateli takého provozování (v tomto případě proti majiteli licence a provozovateli biografu), bude třeba zjistiti, zodpovídají-li všechny zvukové filmy, uvedené v žalobě, náležitostem § 37 aut. zák., resp. pokud jde o zahraniční autory ustanovení odst. 2 14. článku rev. bernské úmluvy, které s prve citovaným je v podstatě stejného obsahu, při čemž poukazuje se na shora vyložené směrnice.
Protože v souzeném případě jde o otázky technické povahy, k nimž řaditi jest též otázky uměleckého zpracování, bude třeba vyžádati k naznačenému účelu posudek znaleckého sboru zřízeného ve smyslu § 62 cit. zák.
Proto bylo nutno napadený rozsudek rozvázati podle § 543 Osp.
Odvolacímu soudu se ukládá, aby v dalším průběhu sporu učinil opatření podle § 15 vlád. nařízení z 10. února 1927 čís. 10 Sb. z. a n. a po sdělení příslušného posudku znova rozhodl o tom, o jaký druh díla tu jde, a zda autoři jeho hudební části přesto, že převedli svoje právo k natočení skladeb na filmový pás na filmové výrobny (což žalující strana na č. 1. 3 výslovně připustila), zachovali si vzhledem na povahu zvukového filmu právo k jeho veřejnému provozování, resp. k autorskému provozovacímu honoráři.
Podle výsledku dotyčných zjištění bude třeba, aby odvolací soud zabýval se též otázkou, zda autoři, i když dali svolení k reprodukci, mohli se účinně vzdáti nároku na provozovací honorář bez svolení žalujícího sdružení, kterému případně už dříve svoje provozovací práva postoupili.