Authors:
= Váž. civ., 11 (1929), sv. 1
PDF

Čís. 8862.


Do usnesení poručenského soudu, jímž nebyla ohledně poručence schválena dohoda o rozdělení pozůstalosti, není oprávněn si stěžovati jiný účastník (pozůstalá vdova), třebas se jí v důvodech usnesení odpírá z hmotněprávních důvodů právo na výživu podle § 796 obč. zák.
(Rozh. ze dne 6. dubna 1929, R II 112/29.)
Do usnesení poručenského soudu, jímž nebyla ohledně poručence schválena dohoda o rozdělení pozůstalosti, stěžovala si pozůstalá vdova. Rekursní soud rekurs odmítl. Důvody: Nejde tu, jak míní stěžovatelka, o usnesení pozůstalostního soudu jako takového, nýbrž okresního soudu jako poručenského soudu. Proti takovémuto usnesení nepřísluší však stěžovatelce opravný prostředek, a to přes ustanovení § 9 nesp. říz., podle něhož má právo rekursní každá osoba, stižená opatřením nesporného soudce ve svých právech. Neboť stěžovatelka nenabyla protokolováním dědické dohody ještě žádných práv, nabývá práv teprve přístupem druhé smluvní strany, podmíněným poručenským schválením; v případě odepření schválení nedošlo vůbec ke smlouvě a proto není stěžovatelka ve svých právech vůbec stižena. Stěžovatelka ovšem uplatňuje, že dědická dohoda jest ve prospěch nezletilé, avšak k zastupování nezletilé není povolána, zejména, ana její práva s právy nezletilé kolidují.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu pozůstalé vdovy do odmítacího usnesení rekursního soudu.
Důvody:
Jak z doslovu usnesení soudu prvé stolice i z věci samé patrno, jde o usnesení poručenského soudu, nikoli soudu pozůstalostního jako takového. Stěžovatelka míní, že usnesení, jímž soud prvé stolice odepřel sechváliti dohodu o rozdělení pozůstalostního jmění, jest jednotným výrokem pozůstalostního soudu, v němž jest jen spoluzahrnuto i rozhodnutí o poručenském schválení. Názoru tomu nelze přisvědčiti. Jak rekursní soud správně dovodil, jest k platnosti právního jednání jménem nezletilé třeba, by bylo podle § 233 obč. zák. schváleno poručenským soudem. Bez tohoto schválení není tu ještě platného projevu nezletilé. Teprve, kdyby tu byl platný projev této nezletilé a souhlasný s ním projev druhé účastnice řízení, mohl by pozůstalostní soud vyvíjeti další činnost, vydati odevzdací listinu na podkladě dohody. Právem proto soud prvé stolice uvedl ve svém usnesení, že spornou dohodu neschvaluje mocí úřadu poručenského. Napadené usnesení odpovídá ustálené judikatuře nejvyššího soudu (srovnej mimo jiné rozhodnutí čís. 185, 902, 4591, 5844, 6400, 6961, 7505 sb. n. s.). I odkazuje se na důvody napadeného usnesení a stačí podotknouti ještě toto: Stěžovatelka poukazuje k tomu, že v důvodech usnesení prvé stolice odpírá se jí z hmotněprávních důvodů právo na výživu podle § 796 obč. zák. a že proto se jí musí přiznati právo ke stížnosti. K tomu jest uvésti, že důvody rozhodnutí nepožívají moci práva, nejsouce opatřením soudu podle § 18 nesp. říz. Není tedy stěžovatelce bráněno, by pořadem práva neuplatňovala nárok na slušné zaopatření podle § 796 obč. zák. (srovnej rozhodnutí čís. 1614 a 8056 sb. n. s.).
Citace:
č. 8862. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 513-514.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).