Čís. 1943.


Výroba, prodej a přechovávání radiotelegrafních (radiotelefonních) zařízení (zákon ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924).
Z amnestie z 2. září 1924 jest vyloučen nejen, kdo vyrábí radiotelegrafní (radiotelefonní) zařízení po živnostensku, nýbrž i ten, kdo si ojediněle vyrobí, byť i jen jednotlivé součástky a třeba jen k vlastní potřebě.
Z amnestie pro přechovávání jest vyloučen, kdo byl odsouzen též pro výrobu zařízení, jež přechovával.

(Rozh. ze dne 1. dubna 1925, Zm I 30/25.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. prosince 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 24 zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 Sb. z. a n. z roku 1924.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost, že obžalovaný měl býti sproštěn z obžaloby pro přečin podle §u 24 zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 Sb. z. a n. z roku 1924, spáchaný tím, že z jara 1924 v Z. bez povolení vyráběl a přechovával radiotelegrafní a radiotelefonní zařízení, poněvadž prý jde o případ, spadající pod amnestii presidenta republiky ze dne 2. září 1924, zvláště když obžalovaný ve lhůtě v amnestií té uvedené zažádal dodatečně o koncesi své přijímací radiotelefonické stanice. Nalézací soud odmítl použíti amnestie z té příčiny, že z amnestie jsou vyjmuty přečiny nedovolené výroby nebo prodeje radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení, o obžalovaném je však zjištěno, že mimo dva koupené kondensatory ostatní součástky sestavil a vyrobil sám a že vyrobil zejména obě cívky a řádného povolení nevyčkal. Proti tomu namítá zmateční stížnost, že výrobou rozumí se něco zcela jiného, než soud prvé stolice míní, totiž výroba po živnostensku, tedy nikoli pouhé zřizování některých součástí za účelem sestavování radioaparátu k vlastní potřebě. Že pojem výroby dlužno v tomto smyslu vykládati, plyne prý zejména z ustanovení §u 6 odstavec čtvrtý zákona, kde je pro povolení výroby požadován průkaz odborné způsobilosti. Stížnost je bezdůvodná. V §u 1 zákona, dle něhož výroba, prodej a přechovávání zařízení radiotelegrafního a radiotelefonního, jakož i dovoz jeho z ciziny jsou přípustný pouze na základě zvláštního úředního povolení, nařizuje se výslovně, že »tohoto povolení je třeba nejen k činnostem po živnostensku vykonávaným, nýbrž i ve všech případech ostatních.« Tím je dáno zřejmě na jevo, že zákon váže na úřední povolení výrobu, ať jakkoli, po živnostensku, příležitostně neb ojediněle vykonávanou a sledující jakýkoli účel. V rozhodnutí presidenta republiky ze dne 2. září 1924, dle něhož vyjímají se z amnestie přečiny nedovolené výroby nebo prodeje oněch zařízení, nečiní se co do výroby rozdílu, takže pro výklad pojmu tohoto je směrodatno ustanovení §u 1 zákona. Je proto z amnestie vyloučen nejen, kdo vyrábí zařízení radiotelegrafní a radiotelefonní po živnostensku, nýbrž i ten, kdo si ojediněle vyrobí, byť i jen jednotlivé součástky a třeba jen k vlastní potřebě. Poukaz zmateční stížnosti na § 6 odstavec čtvrtý zákona nemůže na věci ničeho změniti, poněvadž ustanovení to nelze vykládati samo o sobě bez ohledu na § 1 odstavec prvý zákona. Neboť vzhledem k tomu, že úředním povolením je vázána výroba jakéhokoli způsobu, tedy zejména výroba po živnostensku, nastala pro zákonodárce samozřejmá nutnost, určití bližší podmínky, na kterých závisí povolení tohoto způsobu výroby. Co se týče výroby nelze proto uznati, že stěžovatel je amnestie účastným. Než stěžovatel není účasten amnestie ani pokud jde o přechovávání, třebaže rozsudek prohlašuje správným, že ve lhůtě amnestií stanovené zažádal dodatečně o koncesi na přijímací stanici radiotelefonní. Odstavcem III. rozhodnutí presidenta republiky vyloučeno jest užiti ustanovení jeho odstavce I. na osoby, které s přečinem uvedeným v odstavci I. -- tedy i s přečinem přechovávání — dopustily se zároveň jiného trestného činu, stíhaného k obžalobě veřejné. Obžalovaný byl stíhán a také uznán vinným, že z jara 1924 v Z. bez povolení vyráběl a přechovával zařízení radiotelegrafní a radiotelefonní, při čemž výroba vztahovala se na tytéž předměty, ohledně nichž zároveň stíhán i vinným byl uznán přechováváním. Je tudíž časová, místní i věcná souvislost mezi oběma stránkami trestné činnosti obžalovaného tak těsná, že mu dobrodiní amnestie nelze s hlediska odstavce III. rozhodnutí přiznati ani pokud jde o přechovávání.
Citace:
č. 1943. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 193-195.