Č. 3295.

Okresní úředníci: * Nárok na příbytečné vyplývající okresním úředníkům z § 19 IV. zák. z 23. července 1919 č. 444 Sb., není ustanovením § 3 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 resp. § 19 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. dotčen.
(Nález ze dne 29. února 1924 č. 3265.)
Věc: Josef N. a spol. v M. (adv. Dr. Em. Beneš z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o služební požitky.
Výrok: Naříkaná rozhodnutí, pokud st-1ům přiznávají nárok na zvýšené příbytečné jen do výše místního přídavku, náležejícího obdobným státním zaměstnancům, zrušuje se pro nezákonnost; v ostatním se stížnosti zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Nař. rozhodnutími přiznal v pořadu instančním zsv v Praze st-lům nárok na příbytečné (místní přídavek) ve stejné výši, jak náleží obdobným státním zaměstnancům s odůvodněním, že dle zák. č. 444 z r. 1919 a 394 z r. 1922 mají nárok na 75% zvýšení služného.
Zvýšilo-li se pak základní služné a trienálky o 75%, zvyšuje se i příbytečné automaticky, poněvadž dle § 19, odst. 4 zák. o okr. úřednících vyměřuje se příbytečné úředníkovo percentuálně z celkového služného úředníka. Ovšem zůstane úředníkovi okresnímu z tohoto zvýšeného příbytečného zachován pouze nárok na obnos, který náleží obdobnému státnímu úředníkovi, poněvadž podle § 19 zák. z 20. procince 1922 č. 394 Sb. musí býti služební požitky a právní nároky zaměstnanců okresních uvedeny na míru požitků, práv a nároků zaměstnanců státních, pokud přesahují míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků státních úředníků a zřízenců stejné nebo rovnocenné kategorie. Bylo-li by v daném případě zvýšené příbytečné st-lů větší, než činí místní přídavek úředníka státního v jejich kategorii v M., musilo by býti příbytečné upraveno ve stejné výši, v jaké náleží místní přídavek obdobnému státnímu úředníku v M.
Naproti tomu zamítl žal. úřad odvolání st-lů, pokud se obraceli proti výroku osk v M., jímž vysloveno bylo, že od 1. ledna 1923 se jim sráží ze základního služného 8% příspěvek pensijní a 50% kvóta daně z příjmu, z důvodu, že podle zák. č. 495 z r. 1921 a 394 z r. 1922 musí býti i všechna práva a všechny nároky uvedeny na míru práv a nároků úředníků státních, tedy v daném případě také práva a nároky, jež úředníkům m-ckým podle usnesení okr. zast. z 21. prosince 1908 o převzetí placení daní, poplatků a pensiiního příspěvku za okresní úředníky f 09
náležejí. Okolnost, že to jsou nabytá práva úředníků, nemění nic na povinnosti okresu, upraviti je podle shora cit. zákonů, protože zákonem může býti zrušeno i nabyté právo.
Stížnosti k nss podané vytýkají těmto rozhodnutím nezákonnost, dovozujíce nejprv, že předpisu § 19 zák. č. 394 nelze použíti, neboť tento předpis mluví toliko o restrikci služebních požitků a nároků, které byly stanoveny ve prospěch samosprávných úředníků služebními řády neb usneseními jejich autonomních zaměstnavatelů. Nárok st-lů na příbytečné neplyne z takového titulu, nýbrž ze zák. č. 444 z r. 1919. K to- mu vytýkají stížnosti, že žal. úřad zde směšuje dva pojmově zcela odlišné druhy požitků, totiž příbytečné a místní přídavek.
Pokud jde o srážky na účet pensijního příspěvku a daně z příjmu, doznávají stížnosti sice, že tu jde o výhody, spočívající na usnesení autonomníno zaměstnavatele, přes to však tvrdí, že nelze cit. § 19 zák. č. 394 zde použíti, trvajíce na názoru, uplatňovaném již v odvolání, že tu jde o soukromá práva nabytá, do jichž sféry § 3 zák. č. 394 zasáhnouti nemohl a nechtěl.
K odůvodnění tohoto právního názoru dovozují stížnosti, že poměr zaměstnanců samosprávných jest ve svém základě soukromoprávní smlouvou námezdní a že doznal pouze v určitých směrech, pro svoji veřejnoprávní závažnost úpravy veřejnoprávní, aniž se tím setřel jeho soukromoprávní charakter. Výklad zákona tak, jak jej podává žal. úřad, znamenal by proto zásah do sféry soukromých práv, což v nedostatku výslovných ustanovení nelze z cit. předpisu vyvoditi.
Význam dotčeného předpisu lze prý proto v souhlase s §em 5 o. z. o. vyložiti jen tak, že autonomní korporace uvedené v cit. § 19 nesměji pro budoucnost služebními řády a usneseními poskytnouti svým zaměstnancům více, než poskytnuto zák. obdobným úředníkům státním.
Rozhoduje o stížnostech uvažoval nss takto:
Úprava služebních požitků samosprávných zaměstanců byla původně jako vnitřní záležitost příslušných autonomních těles ponechána zcela jeich vůli. Novou epochu znamená české zemské zákonodárství z r. 1907 a 1908, které, zasáhnuvši do této volnosti dosud obcím a okresům ponechané, určilo mimo jiné pro úpravu základního služného týchž zaměstnanců dolní mez, stanovíc v tom směru pevnými ciframi jejich minimální materielní nároky. Další změnu přináší zákonodárství čsl. republiky z r. 1919, které přiblížilo úpravu základny materielních poměrů samosprávných úředníků základně úředníků státních tím, že na místě pevného ciferního určení jejich miminálních nároků na základní služné určilo toto vztahem a obdobou k služnému pragmatikálních státních zaměstnanců. Co do vedlejších nároků zachovalo toto zákonodárství, podobně jako předchozí, zvláštní nárok na příbytečné, odstupňované percentuálně ze základního služného. Tímto zákonodárstvím nehylo však dotčeno autonomní právo obcí a okresů, hodnotiti výkonnost svých zaměstnanců nad tyto meze ve dvojím směru: Jednak tím, že je mohly libovolně povyšovati, jednak že jim mohly specielními normami poskytnouti výhody jdoucí nad míru minima stanoveného zákonem.
Tyto specielní normy jednotlivých autonomních svazů mohly býti pak buď povahy všeobecné, stanovíce takové výhody pro všechny jejich zaměstnance — služební řády — nebo povahy individuelní, poskytující takové výhody jen určitým jednotlivcům — příslušná singulární usnesení. Vzájemný poměr norem uvedených k státnímu zákonodárství byl poměr norem specielních k normám generelním. Materielní nároky samosprávných zaměstnanců mohly proto plynouti pak z titulu vyvěrajících z dvojího nebo trojího pramene veřejnoprávní povahy, a to jednak ze zákona, jednak, co nad to bylo, pak z normy specielní, a to buď z příslušného služebního řádu neb individuelního usnesení té které autonomní korporace nebo z obojího.
Zákon č. 394 z r. 1922 a již jeho předchůdce, zákon č. 495 z r. 1921
znamená ve vývoji shora naznačeném epochu další.
Kromě již zmíněné dolní hranice zavádí tento zákon v § 3 i hranici horní, stanově, že požitky a nároky samosprávných zaměstnanců, avšak jen pokud stanoveny shora zmíněnými normami specielními, t. j. služebními řády neb usneseními autonomních korporací, musí býti uvedeny do konce roku 1922 co do jednotlivých druhů požitků ca míru požitků a práv, příslušejících obdobným zaměstnancům státním. Zákon tu neredukuje tedy požitky zaměstnanců autonomních veskrze, nýbrž toliko ony, které plynou z titulů, opřených o specielní normy, výslovně v něm uvedené. Požitky plynoucí z titulů opřených o prameny jiné, jmenovitě o normy generelní, se zákon tímto ustanovením nedotkl.
Na téže zásadě stojí § 19 zák. č. 394 z r. 1922.
Posuzuje-li se daný případ dle tohoto právního stavu, nelze neshledati, že právní názor, z něhož žal. úřad, vydávaje nař. rozhodnuti, nepochybně vycházel, totiž že § 19 zák. č. 394 z r. 1922 obsahuje právní předpis, že veškeré služební požitky a právní nároky zaměstnanců samosprávných bez rozdílu musí býti od 1. ledna 1923 zredukovány na míru požitků, práv a nároků státních zaměstnanců, jak se utváří po restrikci tímto zákonem provedené, jest mylným. V důsledku tohoto mylného pojetí zákona domníval se žal. úřad, že musí vztáhnouti úpravu sporného příbytečného st-lů v okruh požitků, jichž redukci tento zákon zamýšlel provésti, třeba že uplatněný nárok na příbytečné se neopírá o titul plynoucí ze specielní normy v zák. výslovně uvedené t. j. ani ze služebního řádu, ani z individuelních usnesení okr. zast. m-ckého, nýbrž ze zák. č. 444 z r. 1919, jehož platnost zůstala nedotčenou.
Nemají proto nař. rozhodnutí, pokud jde o otázku příbytečného, opory v zák. a bylo je v tomto bodu již proto zrušiti dle § 7 zák. o ss.
Za tohoto stavu věci není třeba zabývati se další výtkou stížnosti, potírající právní názor, projevený rovněž nař. rozhodnutím, že totiž příbytečné samosprávných úředníků jest co do druhu požitkem rovným místnímu přídavků úředníků státních, normovanému zákonem č. 541 z r. 1919.
Jinak se ovšem má věc, pokud jde o srážky na účet pensijního příspěvku a daně z příjmu. Zde nepopírá stížnost a jest také ze spisů správních patrno, že tyto výhody spočívaly na zvláštním titulu, opírajícím se nikoliv o zákon, nýbrž o usnesení okr. zast. m-ckého z 21. prosince 1908. Dle toho nelze se zřetelem na výhody shora uvedené pochybovati, "že tu jde o požitky, které §§ 3 a 5 zák. č. 495 z r. 1921 jakož i §§ 8 a 19 zák. č. 394 z r. 1922 měl na mysli a že tedy žal. úřad tu zákon správně aplikoval, a to tím spíše, když co do druhu jich nižádné odchylky od pož tků státních úředníků neaparují a také se žádné strany se netvrdí. Pokud stížnost vytýká soukromoprávní povahu těchto výhod a dovozuje z toho nemožnost zásahu v práva takto nabytá, sluší poukázati předem k tomu, že nelze sdíleti názor tu patrně zastávaný, že by se zákon nemohl dotknouti i soukromých práv, co do dalšího pak k tomu, že cit. předpisy stanoví zcela striktně, že tam udané služební požitky a nároky samosprávných zaměstnanců musí býti uvedeny od 1. ledna 1923 samosprávnými korporacemi na míru tam stanovenou. Mluví-li zákon o autonomních zaměstnancích, nutno v nedostatku výslovného ustanovení jeho dikci rozuměti jen tak, že má na mysli nejen ony fysické subjekty, které p o jeho účinnosti se stanou zaměstnanci tam uvedenými, nýbrž i ty, které v těchto funkcích již zastihl. Odlišování, jak snaži se dovoditi stížnost, musil by zákon výslovně vytknouti, podobně jak to učinil ohledně nároku na rodinný přídavek v § 7.
Byly tedy stížnosti v tomto bodě bezdůvodnými a bylo je zamítnouti.

Citace:

č. 3295. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 684-687.