NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 7964.

Pozemková reforma.
Tím, že se staropensisté vzdali nároku na zajištění proti majiteli zabraného majetku, není dotčeno právo a povinnost Státního pozemkového úřadu pečovati o zajištění; vzdání se působí i proti němu jen, když je schválí.
(Rozh. ze dne 13. dubna 1928, R II 129/28.)
Do usnesení, jímž byl proveden rozvrh přejímací ceny, stěžoval si dosavadní majitel velkostatku. Rekursní soud rekursu nevyhověl. Důvody: Dosavadní majitel velkostatku vytýká usnesení prvého soudu, že prvý soud přikázal v pořadí knihovním Státnímu pozemkovému úřadu na částečné krytí nároku na zajištění staropensistů velkostatku vypočteného na 32 130 Kč zbytek přejímací ceny 10 892 Kč 32 h, ačkoliv staropensisté přihlášku nepodali a zvláštním podáním ze dne 21. dubna 1927 prohlásili, že zajištění svých požitků nežádají, poněvadž se jim vlastník velkostatku zavázal, že jim bude jejich dosavadní důchody vždy řádně vypláceti. Stížnost poukazuje na to, že Státní pozemkový úřad neměl práva přihlašovati nárok na zajištění, a navrhuje, by odporu vlastníka proti přihlášce Státního pozemkového úřadu bylo vyhověno a tato přihláška odmítnuta a by zbytek přejímací ceny s úroky přikázán byl na další úhradu dávky z majetku a z přírůstku k němu k rukám berního úřadu. Stížnost není odůvodněna. Stěžovatel jest toho názoru, že na tento nárok při rozvrhu přejímací ceny neměl býti vzat ohled z důvodu shora uvedeného. Avšak názor tento jest mylný. V prohlášení ze dne 21. dubna 1927 prohlásili sice staropensisté, že nežádají zajištění, svých nároků na zajištění jim podle § 3 zákona ze dne 12. února 1920, čís. 118 sb. z. a n. a § 74 zákona ze dne 13. července 1920, čís. 220 sb. z. a n. příslušejícího, avšak nehledě k tomu, že jest pochybno, zdali jest vlastník zabraného velkostatku vzhledem k právě citovaným předpisům tímto prohlášením sproštěn z povinnosti k zajištění pensijních požitků bývalých zaměstnanců na velkostatku, nevzdali se pensisté tímto prohlášením nároků na přikázání svých nároků ve smyslu ustanovení § 50 zák. čís. 329/1920 sb. z. a n. jim příslušejících, při čemž dlužno připomenouti, že vzhledem k právě uvedenému ustanovení ta okolnost, že nárok staropensistů není knihovně zajištěn, nevadí jeho přikázání, pokud se týče náhradní jistiny při rozvrhu přejímací ceny. Že Státní pozemkový úřad byl oprávněn nárok staropensistů na zajištění k rozvrhovému roku přihlásiti, plyne z ustanovení § 21 zák. čís. 118/20 sb. z. a n.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Lze snad přisvědčiti názoru stěžovatelovu, že se staropensistky prohlášením ze dne 21. dubna 1927, vzdavše se nároku na zajištění svých požitků, příslušejícího jim proti stěžovateli podle § 3 zákona ze dne 12. února 1920, čís. 118 sb. a § 74 náhr. zák., zřekly i nároku na zajištění požitků z přejímací ceny, neboť jde napořád o tytéž požitky, a když prohlášení praví, že nežádají zajištění proto, že se jim stěžovatel zavázal jejich důchody řádně vypláceti, s čímž že se spokojují, sluší za to míti, že nežádají od stěžovatele zajištění vůbec, tedy ani pokud jde o zajištění z přejímací ceny, která vůbec jde na jeho účet a pokud by nebyla vyčerpána, připadla by jako hyperocha jemu, takže nutno říci, že zajištění to poskytuje on. Avšak vzdali se toho nároku toliko proti stěžovateli a nejde pouze o něho, nýbrž o Státní pozemkový úřad (zastoupený jím stát), jenž má podle § 21 cit. zákona čís. 118/20 povinnost bdíti nad zajištěním zaměstnaneckých požitků nemocenských i pensijních, mezi něž patří i ty, o něž jde. Akce pozemnoreformní jest akce veřejnoprávní a státu záleží na tom, by se provedla bez újmy nejen pro zaměstnance převzatého majetku vůbec (§§ 73 a 75 náhr. zák.), nýbrž zvláště též pro pensisty jeho (§ 3 cit. zák. čís. 118/20, § 74 náhr. zák.) a proto nemohou tito práva svá zadati bez svolení státu a zastupujícího jej Státního pozemkového úřadu, jemuž zákon uložil o ně starost. Sluší uvážiti, že takové vzdání se může se státi často nerozvážně, ale zákon nemůže dopustiti, by újma, která z toho potom vzejde, byla přičítána na vrub pozemkové reformy, a proto pověřil péčí o zaměstnance přímo veřejný úřad a neponechal jim samým, by se starali o sebe podle vlastního uznání, jak tomu je v právu soukromém. Tím tedy, že se staropensistky vzdaly nároku na zajištění proti stěžovateli, není dotčeno právo a povinnost Státního pozemkového úřadu pečovati o zajištění to, nýbrž vzdání se působilo by i proti němu teprv, kdyby byl prohlášení jich schválil, což se však ani netvrdí. Když se tak nestalo, působí jen proti stěžovateli, což však nestačí, by se k nároku pensistek nehledělo při rozvrhu přejímacích cen. Zajisté, že Státní pozemkový úřad byl mocí svého dozorčího práva oprávněn nárok pensistek na zajištění z cen těch přihlásiti, jak to také učinil, i nevadí tomu, že § 47 (3) náhr. zák. dává právo přihlášku učiniti i pensistkám samým, nemůžeť je přece vyloučiti z hájení jich vlastních práv. Z § 74 (2) náhr. zák., jenž praví, že při převzetí pozemkového majetku platí o úhradě těchto nároků ustanovení § 50, a z tohoto §, jenž předpisuje, že a jak nároky pensijní mají býti z přejímací ceny uspokojeny, plyne, že se to má díti z úřední povinnosti, čímž však nemůže býti míněna povinnost soudu, jenž nemůže o nárocích těch bez ohlášky věděti, nýbrž jen povinnost Státního pozemkového úřadu, jenž o nich, přejímaje statek, zvěděti a jednati musí.

Citace:

č. 7964. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 603-605.