NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 12754.

Poskytování úplaty podle § 1154 b) obč. zák. nelze považovati za prodloužení služebního poměru, jehož skončením počíná propadná lhůta podle § 1162 d) obč. zák.
(Rozh. ze dne 13. července 1933, Rv I 728/32.)
Žalobou, zadanou na soudě dne 26. července 1930, domáhal se zaměstnanec na zaměstnavateli zaplacení pětiletého ročního příjmu, ježto byl dne 6. ledna 1930 bezdůvodně propuštěn. Oba nižší soudy žalobu zamítly, ježto nebyla podána v šestiměsíční propadné lhůtě § 1162 d) obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud souhlasně s procesním soudem první stolice počítá propadnou lhůtu § 1162 d) obč. zák. ode dne 6. ledna 1930, maje prý mylně za to, že služební poměr toho dne skončil, ač žalobci ještě do 15. března 1930 byla žalovanou firmou placena úplata podle § 1154 b) obč. zák. O tom, že lhůta § 1162 d) obč. zák. počíná skon¬ čením služebního poměru předčasným propuštěním nebo předčasnou výpovědí, nemůže býti pochybnosti (sb. n. s. 5003). Žalobce opírá žalobní žádání o to, že byl 6. ledna 1930 bezdůvodně propuštěn. Ovšem je mezi stranami nesporno, že se žalobce před tím dne 6. ledna 1930 hlásil nemocným a že mu pak v době od 6. ledna do 15. března 1930 závodní nemocenskou pokladnou žalované firmy bylo placeno nemocenské. Placení úplaty podle § 1154 b) obč. zák. nelze však považovati za prodloužení služebního poměru, ježto placení to nesouvisí s otázkou skončení služebního poměru. V případě onemocnění dostává se zaměstnanci plat v zákoně ustanovený od doby, kdy službu konati přestal, a nerozhoduje při tom, jakž vyplývá z posledního odstavce § 1154 b) obč. zák. v doslovu zákona ze dne 1. dubna 1921 čís. 155 sb. z. a n., kdy byl služební poměr rozvázán. Ustanovení o skončení pracovního poměru jsou upravena v zákoně docela zvlášť, nezávisle na předpisech o placení mzdy v případě onemocnění a povinnost platiti mzdu nebo část její následkem onemocnění tkví ve zvláštních ohledech sociálně politických, by totiž zaměstnanec byl chráněn před nouzí, je-li pro nemoc práce neschopen. Stačí tu poukázati k rozhodnutí sb. n. s. čís. 3908. Platí-li tedy zaměstnavatel úplatu podle § 1154 b) obč. zák. z jakéhokoli důvodu ať dobrovolně nebo že se pokládal k tomuto plnění podle zákona za povinného, nelze ještě z toho souditi na prodloužení služebního poměru. Žalobcem uplatňovaný nárok musel, ježto je nárokem z bezdůvodného a tím i předčasného rozvázání služebního poměru, býti, by nezanikl, podle § 1162 d) obč. zák. uplatňován na soudě do šesti měsíců ode dne svrchu uvedeného. Tato lhůta nebyla žalobcem dodržena, an, jak nižšími soudy je zjištěno a ostatně nepopřeno, žalobu podal teprve dne 26. července 1930, t. j. po uplynutí propadné lhůty šestiměsíční u krajského soudu v Ch., kterýžto den je rozhodný, ježto žalobce, když jeho žaloba byla tímto soudem a potvrzujícím usnesením vrchního soudu pro věcnou nepříslušnost odmítnuta, žalobu znovu podal v třicetidenní lhůtě podle čl. V zák. čís. 130/30 sb. z. a n. u příslušného soudu okresního.

Citace:

Čís. 12754. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 84-85.