NPD documents search: Váž. tr., 14 (1932)

Čís. 4493.

I. Při přečinu podle § 24 zák. čl. XLI:1914 jest na žalobci, aby dokázal, že skutková tvrzení, která jsou základem žaloby, jsou nepravdivá. Důkaz pravdy ve smyslu § 13 cit. zák. nemá tu místa.
Podle § 24 cit. zák. jest trestné jen konkrétní ohrožování úvěru nebo zmenšování schopnosti k úvěru; nestačí, že závadný výrok byl snad způsobilý vyvolati tyto výsledky. II. Urážkou na cti podle § 2 zák. čl. XLI:1914 jsou jen útoky snižující mravní hodnotu postiženého v očích jeho spoluobčanů. Pouhá kritika literárních a pod. děl, neprojevuje-li se jí postiženému nevážnost nebo opovržení, není trestná.
III. Zmateční stížností podle § 385 č. 2 tr. ř. nelze napadati výroky rozsudku, týkající se jiných opatření než výměry trestu. Odškodné podle § 17 zák. č. 124/24 Sb. z. a n. není trestem, nýbrž je zadostučiněním a rozhodnutí o něm nemůže býti napadáno zmateční stížností.
(Rozh. z 11. října 1932, Zm III 142/32.)
Obžalovaný R. R. napsal do periodického časopisu, jehož zodpovědným redaktorem byl obžalovaný Š. G., posudek o sbírce básní L. T., vydaných knižně náhradní soukromou žalobkyní, firmou C. V posudku uvedl obžalovaný R. R.: »Veršový sväzok vydal autor a obvykle zle vytlačila ho C. bratislavská.« Soud prvé stolice oba obžalované zprostil obžaloby. Odvolací soud k odvolání náhradní soukromé žalobkyně zrušil rozsudek prvé stolice a odsoudil obžalovaného R. R. pro přečin urážky na cti tiskem podle §§ 2, 3 odst. II. č. 1, 4 odst. II zák. čl. XLI:1914, obžalovaného Š. G. pro přestupek podle § 6 odst. 1 zák. č. 124/24 Sb. z. a n. Žádost náhradní soukromé žalobkyně o přiznání odškodného odvolací soud zamítl.
Nejvyšší soud na základě veřejného líčení o zmatečních stížnostech náhradní soukromé žalobkyně a obžalovaných R. R. a Š. G. všechny zmateční stížnosti jednak odmítl, jednak zamítl.
Z důvodů:
Zmateční stížnost obžalovaných vytýká, že § 10 zák. č. 124/24 Sb. z. a n. nevylučuje, aby důkaz pravdy nebyl nabídnut teprve při odvolacím hlavním přelíčení. Soud odvolací přijal od náhradní soukromé žalobkyně výtisk knihy, na kterou se pozastavený výrok vztahoval, a odporovalo by prý zásadě rovnosti stran, kdyby totéž nebylo povoleno i straně druhé. Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění. Soud odvolací sice přehlédl, že při přečinu podle § 24 zák. čl. XLI:1914, na nějž se obžaloba vztahovala, nemá místo dokazování pravdy ve smyslu § 13 cit. zák., poněvadž v tomto případě musí žalobce dokázati, že skutkové tvrzení, které zakládá obžalobu, jest nepravdivé, obhajoba však přes to nebyla poškozena ve svých právech. Předmětem navrhovaného doplnění průvodního řízení byla okolnost, že tisk byl vadný. To však připouští i sama náhradní soukromá obžalobkyně, třebas s určitými výhradami. Předmětem obžaloby však není výrok, že tisk posuzované knihy byl vadný, nýbrž tvrzení, že knihtiskárna tuto knihu vytiskla »obvykle zle«. Tohoto tvrzení »obvykle zle« se navrhované důkazy nedotýkají, nemají tedy význam pro posouzení věci a soud odvolací nezavinil tvrzený zmatek, když důkazy ty nepřipustil. K další výtce zmateční stížnosti, že když soud odvolací připustil důkaz, vedený náhradní soukromou žalobkyní, podle zásady rovnosti stran měl povoliti nabízené důkazy i obžalovaným, jest podotknouti jen tolik, že soud odvolací nejednal proti ustanovení § 24 zák. čl. XLI:1914, připustiv důkaz předložením výtisku knihy, že však z toho nelze pro rozhodnutí o návrzích obžalovaných vyvozovati žádné důsledky, poněvadž návrhy tyto jest posuzovati úplně samostatně, nikoli tedy podle toho, jak bylo rozhodnuto o návrzích odpůrcových. Vycházejíc ze zjištěného skutkového stavu a provádějíc důvod zmatečnosti podle § 385 č. 1 a) tr. ř., tvrdí zmateční stížnost, že obžalovaný R. R. napsal jako kritik posudek o sbírce básní L. T. a že samozřejmě podle požadavků doby kromě obsahu kritisoval i zevnější úpravu knihy. Byl proto nucen upozorniti na špatnou úpravu knihy. O této úpravě zmateční stížnost jedná velmi zevrubně a dospívá k závěru, že je to práce diletantská, špatná. Poněvadž náhradní soukromá žalobkyně předložila knihu veřejnosti, musí trpěti kritiku, třebas i nepříznivou. Kritika musí býti posuzována subjektivně. Obžalovaný neměl úmysl uraziti, závadná věta není pro náhradní soukromou žalobkyni ani ponižující, ani zahanbující. Zmateční stížnost je bezpodstatná. Jest sice správné mínění zmateční stížnosti, že kritika jest dnes nezbytnou složkou veřejného života. Právo kritiky jest zaručeno ustanovením § 117 odst. 1 ústavní listiny (zák. č. 121/20 Sb. z. a n.), které opraví, že každý může v mezích zákona projevovati mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem a pod. Proto každý, kdo vystupuje na veřejnost s jakýmkoli dílem literárním, uměleckým, musí se kritice podrobiti, i když snad je nepříznivá. Taková kritika může býci pro postiženého krajně nepříjemná, může se citelně dotýkati jeho sebehodnocení, jeho osobní ješitnosti, po případě i jeho hmotných zájmů, tím však se ještě nestává útokem na čest. Urážkou na cti jsou jen útoky, snižující mravní hodnotu postiženého v očích jeho spoluobčanů. S touto mravní hodnotou však nemá pouhá nepříznivá kritika literárního díla nic společného, ačli se nestala formou, jíž se projevuje postiženému nevážnost, opovržení. Nemůže býti každý vynikajícím ve svém oboru a též jednotlivec průměrné, ba i podprůměrné kvality může přes to požívati plnou měrou vážnost u svých spoluobčanů. Z toho plyne, že posudky o dílech literárních a pod. stanou se jen tehdy trestnými, když jejich urážlivá povaha vyplývá z formy jejich pronesení anebo z okolností, za nichž byly proneseny. Tedy kdyby se byla kritika obžalovaného R. R. omezila na tvrzení, že náhradní soukromá žalobkyně knihu »zle« vytiskla, nebylo by lze v tomto výrazu shledati skutkovou podstatu trestného činu. Obžalovaný však napsal, že náhradní soukromá žalobkyně knihu vytiskla »obvykle zle«, okolnost tato soudem odvolacím byla zjištěna a soud odvolací po zákonu a stavu věcí přiměřeně uznal, že výrok tento, vytýkající paušálně povrchnost a nedbalost, jest povahy ponižující a zahanbující a proto překročuje meze beztrestné kritiky. Tím tedy, že v činu obžalovaného R. R. byla shledána skutková podstata přečinu podle § 2 zák. čl. XLI:1914 a v činu obžalovaného Š. G. skutková podstata přestupku podle § 6 odst. 3 b) zák. č. 124/24 Sb. z. a n., nebyla zaviněna tvrzená zmatečnost. Bezdůvodná zmateční stížnost obžalovaných byla tudíž podle § 36 odst. I. tr. ř. nov. zamítnuta.
Zmateční stížnost náhradní soukromé žalobkyně, založená na § 385 č. 1 b) tr. ř., se domáhá, aby čin obou obžalovaných byl kvalifikován jako přečin podle § 24 zák. čl. XLI:1914, avšak neprávem. Zmateční stížnost snaží se dokázati, že závadný výrok jest způsobilý, aby podnik náhradní soukromé žalobkyně byl poškozen a v existenci ohrožován. Přečiny podle § 24 cit. zák. se však dopouští, kdo něčí úvěr ohrožuje nebo zmenšuje jeho schopnost k úvěru. Soud odvolací právem uvedl, že závadný výrok se vůbec nevztahuje na úvěrové poměry žalující firmy a netýká se důvěry v její platební schopnost a pohotovost. Trestným ve smyslu § 24 cit. zák. jest jen konkrétní ohrožení úvěru nebo zmenšení schopnosti k úvěru, nestačí, že závadný výrok byl snad způsobilý, aby naznačené výsledky byly přivoděny. Zmateční stížnost se nesnaží dokázati ani po stránce objektivní, že úvěr náhradní soukromé žalobkyně byl ohrožen nebo jeho schopnost k úvěru zmenšena, tím méně lze po stránce subjektivní dojíti k závěru, že si obžalovaní byli vědomi toho, že výrok jejich ohrožuje úvěr žalující firmy nebo zmenšuje její schopnost k úvěru. Zmateční stížnost v této části byla tudíž jako bezdůvodná podle § 36 odst. I. tr. ř. nov. zamítnuta.
Zmateční stížností, založenou na § 385 č. 2 tr. ř., napadá náhradní soukromá žalobkyně rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž jí nebylo přiznáno odškodné ve smyslu § 17 zák. č. 124/24 Sb. z. a n. Tato zmateční stížnost jest zákonem vyloučena. Odškodné není trestem, nýbrž zadostučiněním osobě napadené. Trestní řád uznává v § 385 č. 2 za věcný důvod zmatečnosti, když soud při vyměření trestu nezachoval trestní sazby, ustanovené v zákoně. Tento důvod zmatečnosti vztahuje se tedy na protizákonnosti při vyměření trestu, nikoli tedy při opatřeních jiných, jež povahu trestu nemají. První odstavec § 428 tr. ř. stanoví, že zmateční stížnost lze opříti o veškeré důvody zmatečnosti, uvedené v §§ 384 a 385 tr. ř. Zmateční stížností lze tedy uplatňovati jen taková věcná porušení zákona, jež jsou zahrnuta pod důvody zmatečnosti podle § 385 tr. ř. Poněvadž odškodné ve smyslu § 17 zák. č. 124/24 Sb. z. a n. pod předpisy o trestech zahrnouti nelze a zákon č. 124/24 předpis § 428 tr. ř. nerozšířil i na odškodné, jak by byl musel učiniti, kdyby byl chtěl výrok o odškodném učiniti předmětem zmateční stížnosti, plyne z toho, že proti rozhodnutí odvolacího soudu o odškodném nemá místo zmateční stížnost, že tedy soud odvolací rozhoduje o něm s konečnou platností. Zmateční stížnost v této části byla tudíž podle § 434 odst. III tr. ř. odmítnuta.

Citace:

Čís. 4493. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 240-243.