NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 8707.

Předpis § 225, druhý odstavec, c. ř. s. vztahuje se nejen na odvolání, nýbrž i na dovolání a na rekursy.
Odvolací soud jest oprávněn odmítnouti opožděné dovolání, třebas opomenul to učiniti prvý soud.
(Rozh. ze dne 14. února 1929, R I 1006/28.)
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému dne 18. července 1928. Dovolání žalovaného podané dne 11. září 1928 odmítl odvolací soud pro opožděnost.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Podle § 225 c. ř. s. nemá okolnost, že nastaly soudní prázdniny, vlivu na počátek a uplynutí konečných lhůt v řízení opravném proti rozsudkům pro zmeškání. Tento předpis platí pro všechny opravné prostředky, následkem kterých rozsudek opravným řízením probíhá, tedy jak pro odvolání tak pro dovolání, neboť zákon nerozeznává, o jaký opravný prostředek jde, nýbrž mluví povšechně o konečných lhůtách v řízení opravném. Že předpis § 225 druhý odstavec c. ř. s. není omezen na lhůtu pro odvolání, plyne ze samého zákona, jenž jednaje o vlivu soudních prázdnin na opravné řízení proti rozsudkům pro zmeškání, používá množného čísla »konečných lhůt«, kdežto v dalších dvou případech v témže odstavci používá jednotného čísla; dále mluví povšechně o opravném řízení, má tedy na mysli všechny stupně dalšího řízení, ke kterému rozsudek pro zmeškání může dáti podnět, tedy i opravné prostředky proti rozhodnutí odvolacího soudu ve třetí stolici. Správnosti tohoto názoru nasvědčuje i účel úpravy § 225 c. ř. s., jenž záleží, jak uvádí výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 2. června 1914, čís. 43 věst. k nové úpravě §§ 223—235 c. ř. s. ve znění cís. nař. ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák. v tom, umožniti, by o soudních prázdninách všechny spory, i když nebyly prohlášeny věcmi feriálními, byly přivedeny až ke konečnému vyřízení, když se nestaly spornými a nenastala déle trvající přestávka, která by výhodu, dosíci exekučního titulu i o prázdninách zase zrušila. Není-li úmyslu rozhodnutí napadati, nemá nastoupení právní moci býti soudními prázdninami oddalováno. Vývody ministerského výnosu dopadají stejně jak na odvolání, tak na rekursy a dovolání. (Srovn. rozh. čís. 5565 sb. n. s.) Napadený rozsudek soudu druhé stolice doručen byl dovolateli dne 18. července 1928. Dovolání podané teprve dne 11. záři 1928 bylo tedy opožděným. Na tom nic nemění okolnost, že soud prvé stolice, nedbaje předpisu § 507 c. ř. s., dovolací spis předložil soudu druhé stolice, a jest mylným dovolatelův názor, že s hlediska § 507 c. ř. s. byl jedině soud prvé stolice oprávněn, dovolání jako opožděné odmítnouti a že, když tak neučinil, byl odvolací soud vázán jeho usnesením, kterým bylo dovolání přijato na soud. Nelze tento názor odvoditi z doslovu § 507 c. ř. s., jenž má jedině na mysli, by opožděné dovolání bylo již odmítnuto v první stolici a nenastupovalo zbytečnou a marnou cestu instanční. Odvolacímu soudu není nikterak vzato právo a ovšem ani povinnost, přezkoumati včasnost dovolání a, pozná-li, že jest opožděno, je odmítnouti. To vyplývá ostatně i z úvahy, že dovolací soud nemůže býti přidržán k tomu, by vyřizoval i opožděná a nepřípustná dovolání.

Citace:

č. 8707. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 234-235.