Čís. 4415.

V tom, že manželka zavdala podnět k cizoložství manželovu tím, že mu odpírala soulož, nelze spatřovati její spoluvinu na rozvodu, jehož se domáhala z důvodu manželova cizoložství, neodpírala-li soulož provinile.
(Rozh. ze dne 26. listopadu 1924, Rv I 1588/24).
K žalobě manželky uznal procesní soud prvé stolice manželství rozvedeným z viny manželovy. Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl odvolání.
Důvody:
Žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu dovolacím důvodem §u 503 čís. 4 c. ř. s. jednak v tom směru, že nebylo uznáno při vyslovení rozvodu manželství zároveň na spoluvinu žalobkyně, jednak pro nepřiměřenou výši přiřknutého výživného. V onom směru poukazuje dovolatel k tomu, že žalobkyně, ač zdravá a silná paní, odepírala mu častěji pohlavní soulož anebo mu jí dopřávala jen s nechutí a tím sama zavdala příčinu k tomu, že se dopustil cizoložství, z něhož na rozvod manželství z jeho viny bylo uznáno. Obrací zejména pozornost na vlastní tvrzení žalobkyně, že manželství nebylo prý již od počátku šťastným, ježto on jest o 18 roků starší než ona a spíše robustní povahy, kdežto ona zase že jest něžněji a jemnocitněji založená, takže k vůli tomuto rozdílu vznikaly různice, ježto prý žalovaný tohoto jemnocitu nešetřil a v manželských stycích vůči ní přiměřeného ohledu a šetrnosti nedbal, takže ji mnohdy napadla myšlenka vrátiti se domů, jakož i na její seznání, že mu odepírala soulož velmi zřídka a že k ní docházelo dvakrát až třikrát týdně, v čemž prý spatřovati jest zahalené vlastní doznání odepírání soulože. Dovolatel poukazuje k tomu, že žalobkyně mohla a měla si uvědomiti před sňatkem, že si béře statného, silného muže v mužném věku a že jí tedy bude manželství plniti a splniti svou povinnost k manželské souloži v té míře, jak to odpovídá jeho pohlavním potřebám a že jí tedy nemůže omluviti pro nesplnění nebo omrzelé plnění této povinnost jemnocit, na kterýž se vymlouvá. Nižší soudy zjistily, že ku manželské souloži docházelo dvakráte až třikráte týdně, a neshledaly z té příčiny spoluvinu u žalobkyně, majíce za to, že nejde o provinilé odepírání soulože. Nejvyšší soud nevidí důvodu, by se od tohoto názoru odchýlil; k důvodům nižších soudů bylo by uvésti, že ve sporu ostatně nevyšlo nic, co by svědčilo proti tomu, že se žalovaný na konec s tímto skromějším plněním manželské povinnosti přece spokojil a že kromě toho vysvítá z jeho vlastních tvrzení, že tato skrovnější míra poskytované manželské soulože má svůj důvod ve chladnější povaze a citovém založení žalobkyně, tedy ve vrozených vlastnostech, takže žalobkyni již z tohoto důvodu k vině přičítána býti nemůže. Ostatně lze těžko, jak soud první stolice uvádí, postihnouti příčinný vztah této okolnosti k manželskému provinění žalovaného.

Citace:

č. 4415. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 694-695.