NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 16684.

Netýkají-li se nové skutkové okolnosti, pro něž se jeden z rozvedených manželu domáhá obnovy rozvodového sporu, ani viny žalujícího manžela o obnovu, ani existence rozvodových důvodů na jeho straně, nýbrž toliko otázky míry jeho viny na rozvodu vyhověném též z jiných důvodů než pro hluboký rozvrat manželství, nemají předurčujícího výr známu pro rozhodnutí a přeměně rozvodu v rozluku podle § 17 rozl. zák. V takovémto případě není podkladu ani pro postup podle § 25, odst. 2 zák. č. 100/1931, ani pro vyčkání konečného rozhodnutí o žalobě za obnovu rozvodového sporu.
(Rozh. ze dne 2. února 1938, R I 1612/37.)
Pravoplatným rozsudkem krajského soudu civilního v P. ze dne 4. prosince 1935, Ck VIII 996/33, bylo manželství Karla H. a Amalie H. rozvedeno od stolu a lože pro nepořádný život, manželskou nevěru, ubližování a opětovné, urážky na ctí se strany manželky a dále pro zlé nakládání a ubližování se strany manžela. Karel H. poté navrhl, aby na podkladě rozvodového rozsudku byla povolena rozluka uvedeného manželství z důvodů v něm- zjištěných. Odpůrkyně Amalie H. namítajíc, že proti rozvodovému rozsudku podala žalobu o obncvu Ck Víla 808/36 r. že výsledek žaloby je předurčující pro rozlukové řízení, navrhla, aby rozlukové řízení bylo přerušeno až do pravoplatného rozhodnutí o její žalobě o obnovu. Právě uvedenou žalobou Ck Víla 808/36 se domáhá Amalie H. obnovy rozvodového sporu č. j. Ck Víla 996/33 proto, že se teprve po 4. listopadu 1936 dověděla, že se její manžel dopustil cizoložství, že tím bude i dokázáno a vysvětleno jeho nepřátelství k ní a že tak bude možno vysvětliti její chování k manželu, které nemohlo proto býti důvodem k rozvodu manželství z viny žalobkyně ve srovnáni s Vinou žalovaného manžela, takže soudu teprve nyní bude dána možnost, aby otázku viny zjistil jinak. Soud prvé stolice prohlásil manželství stran za rozloučené z víny obou manželů. Důvody: Soud jé toho názoru, že žaloba o obnovu, o -niž jde, nemůže nic změniti na tom, že manželství stran bylo už pravoplatně rozvedeno z viny obou stran, neboť žalobkyně sama neuvádí ani jedinou novou skutkovou okolnost, z níž by bylo usuzovati, že otázka její viny na rozvodu musí býti na základě nově objevených a najevo vyšlých okolností znovu a ze základu přezkoumána. Otázka viny obou manželů na rozvodu byla už v rozvodovém sporu přezkoumána a podle názoru soudu nemůže na ní nic změniti ani nově tvrzené cizoložství žalovaného manžela. Proto není dotčená žaloba o obnovu předurčující pro rozhodnutí, zda na podkladě shora uvedeného rozvodového rozsudku lze povoliti podle § 17 rozl. zák. rozluku,' neboť soud právě na základě onoho rozsiudku má za to, že skutečnosti v něm zjištěné jsou zároveň rozlukovými důvody podle § 13, pism. e), rozl. zák. a že by postačily pro povolení rozluky, kdyby hned původně místo na rozvod bylo žalováno na rozluku. Proto soud řídě se zásadami řízení nesporného, povolil rozluku podle § 17 rozl. zák. a převzal zároveň do usnesení výrok o vině z rozvodového rozsudku. Rekursní soud potvrdil napadíené usnesení. Důvody: Rekursní soud shledal, že napadené usnesení odpovídá vyšetřenému stavu věci i zákonu. S hlediska výsledku hlavního sporu Ck VIII 996/33 o rozvod manželství a sporu Ck Vila 808/36 o obnovu předchozího sporu je souhlásiti s názorem prvého soudu, že obnova řízení, o kterou odpůrkyně usiluje sporem Ck Vila 808/36, nemůže nic změniti na výroku o rozvodu manželství, vysloveném V základním sporu Ck Vila 996/33. Jak se zdá, vychází odpůrkyně při své námitce proti povolení přeměny rozsudku v rozluku z názoru, že by nebylo bývalo možno vyhověti žalobě navrhovatele Karla H. o rozvod manželství uzavřeného odpůrkyní, kdyby bylo bývalo již tehdy známo jeho cizoložství, poněvadž by pak byla jeho vina větší než vina stěžovatelčina, a že kro'mě toho by 'byl býval takto vysvětlen navrhovatelův nepřátelský poměr a jeho odpudivé chování k ní. Než i kdyby se mohlo mluviti o tom, že navrhovatelovo chování, které bylo důvodem, výroku, že i on je rozvodem vinen, mělo svůj důvod v cizoložném poměru k jiné ženě, nebyly by tím nikterak odčiněny ony skutky, pro něž bylo uznáno na rozvod z viny stěžovatelčiny, a větší vina navrhovatelova byla by bývala jen tehdy bránila tomu, aby bylo vyhověno žalobě o rozvod, kdyby byl jako rozvodový důvod uplatňován, a to výhradně hluboký manželský rozvrat. Tomu však tak nebylo při žalobě o rozvod manželství, uzavřeného navrhovatelem s odpůrkyní, a proto ani nebylo na rozvod uznáno z uvedeného rozvodového důvodu. V takovémto případě však není poměr viny sporných stran rozhodující. Ovšem lze připustí ti, že by snad nebylo bývalo v rozsudku o rozvodu přičteno odpůrkyni za vinu, že vedla nepořádný život a že se dopouštěla manželské nevěry, kdyby jí bylo bývala již tehdy známo navrhovatelovo cizoložství, poněvadž by pak nebylo možno mluviti o tom, že se navrhovatel musel právem cítiti dotčen na cti tímto chováním své manželky, když se proti manželské věrnosti proviňoval způsobem' ještě horším, avšak tím by stále ještě nebylo napravena ubližování a opětovné urážky stěžovatelčiny, které již samy zakládají rozvodový důvod a pro něž není omluvy, když stěžovatelka v žalobě o obnovu sama tvrdí, že se o manželově cizoložství dověděla teprve pa 4. listopadu 1936. Za toho stavu věci nemůže býti výše uvedená žaloba o obnovu základního sporu důvodem, k přerušení řízení a překážkou rozhodnutí a nemůže zabrániti tomu, aby bylo rozhodnuto o rozluce na podkladě pravoplatného výroku, že se manželství navrhovatele a odpůrkyně z víny obou stran rozvádí. Stěžovatelčin názor, že prvý soud byl povinen přerušiti řízení až do skončení sporu o obnovu, jest odkázati na předpis § 25 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n.
Nejvyšší soud nevyhověl do volacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs spatřuje nezákonnost napadeného usnesení v tom, že prý bylo'proti ustanovení § 17 zák. č. 320/1919 Sb. z. a n. vyhověno žádosti navrhovatele o přeměnu rozvodu v rozluku, aniž bylo vyčkáno konečného rozhodnutí o žalobě odpůrkyně o obnovu rozvodového sporu co do výroku o její spoluvině na rozvodu, po případě aniž bylo řízení až do rozhodnutí o skutečnostech ve sporu o obnovu uplatněných podle § 25, odst. 2, zákona o říz. nesp. přerušeno.
Než o nezákonnost nějakého usnesení neb opatření mohlo by podle § 46, odst. 2, zákona o říz. nesp. a čl. V č. 1 zák. č. 251/1934 Sb. z. a n. jiti jen tehdy, kdyby se příčilo jasnému a nepochybnému znění nebo smyslu zákona, jehož bylo nebo mělo býti na případ užito. Tomu však v souzeném případě tak není. Navrhovatel byl podle § 17 zák. č. 320/1919 Sb. z. a n. oprávněn žádati podle pravoplatného rozsudku o rozvodu za rozluku manželství. Podkladem pro povolení rozluky byly podle uvedeného ustanovení jen skutečnosti ve sporu o rozvod najevo vyšlé. K novým skutečnostem, teprve v řízení o obnovu rozvodového sporu uplatněným, nebylo v souzeném případě přihlížeti, jelikož se týkají jen otázky míry víny navrhovatelovy na vysloveném rozvodu a nikoli viny odpůrkyně a existence rozvodových důvodů na její straně. Poněvadž nemají předurčující význam, nebylo tu podkladu pro postup podle § 25 č. 2 zák. o řízení nesp. ani pro vyčkání konečného rozhodnutí o žalobě o obnovu rozvodového sporu.

Citace:

č. 16684. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 199-201.