NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1919.

Vnucený správce, zřízený podle §u 382 čís. 2 ex. ř. požívá ochrany §u 68 tr. zák.
Omyl v ustanoveních práva civilního (je-li zřízení vnuceného správce pravoplatným) jest skutkovým omylem podle §u 2 písm. e) tr. zák.
(Rozh. ze dne 9. března 1925, Zm I 748/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. října 1924, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločiny veřejného násilí podle §§ů 81 a 99 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Ohledně výroku, kterým byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 81 tr. zák., dlužno uvésti toto: Rozsudek zjišťuje, že prozatímním opatřením krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. dubna 1924, byl k zajištění nároků Marie P-ové, manželky obžalovaného, ustanoven správcem celého, oběma manželům společného majetku (hospodářství čís. 10 v J.) Rudolf P., a že byl tento dle spisů okresního soudu v Jindřichově Hradci výkonným orgánem tohoto soudu v tento úřad dne 25. dubna 1924 zaveden, že však bylo toto prozatímní opatření usnesením vrchního soudu zemského v Praze jako soudu rekursního ze dne 6. května 1924 zrušeno. Nalézací soud dále zjišťuje, že obžalovaný při zavádění P-а ve správu prohlásil, že dva páni na statku býti nemohou a že, co se jeho polovice dotýče, žádného správce nepotřebuje. Rozsudek dále zjišťuje, jak se obžalovaný dne 3. května 1924 jmenovanému správci ve výkonu jeho úřadu násilným vztažením ruky za účelem zmaření jeho úředního výkonu zprotivil. Obžalovaný se hájil tím, že nechtěl připustiti odvezení P-em prodané slámy proto, poněvadž sláma byla společná, a poněvadž chtěl nakoupiti dobytek, že myslil, že je k tomu oprávněn a že tím nechtěl mařiti úřední výkon.
Zmateční stížnost, opírajíc se o vylíčený stav, uplatňuje zmatky podle § 281 čís. 5, 9 písm. a) tr. ř. ve dvojím směru a to: a) že soud nalézací neprávem přiznal Rudolfu Po-vi povahu osoby v §u 68 tr. zák. jmenované; b) že obžalovaný vzhledem k tomu, že usnesení, jímž P. byl správcem jmenován, nebylo právoplatným, P-а za správce nepovažoval a byl toho mínění, že P. není oprávněn jako správce jednati, a dovolává se v tom směru spisů okresního soudu v Jindřichově Hradci, dle nichž prý bylo o ustanovení správce v řízení nesporném jednáno. Tyto spisy však u hlavního přelíčení čteny nebyly.
K a): Dlužno předeslati, že Rudolf P. nebyl pouze stranám zodpovědným správcem, ustanoveným po rozumu §u 836 obč. zák. v řízení nesporném, nýbrž správcem, ustanoveným podle §u 381 čís. 1 a 382 čís. 2 ex. ř. Dlužno tedy řešiti otázku, zda takto ustanovený správce jest vůbec osobou, požívající ochrany ve smyslu §u 68 tr. zák. Na otázku tu sluší v souhlase s náhledem soudu prvé stolice odpověděti kladně. Směrodatnou jest okolnost, jaké postavení zaujímá správce, zřízený ve smyslu §u 382 čís. 2 ex. ř. Předně dlužno poukázati na ustanovení §u 383 ex. ř., dle něhož správa nemovitostí v §u 382 čís. 2 ex. ř. naznačená, provésti se má za obdobného použití předpisů o vnucené správě správce soud (§ 99 odstavec prvý ex. ř.), že soud ho béře do slibu nemovitostí. Uváží-li se, že ve smyslu těchto předpisů ustanovuje (§ 108 odstavec prvý ex. ř.), že z příkazu soudu se správce výkonným orgánem uvádí ve správu nemovitostí (§ 99 odstavec druhý ex. ř. a příslušné předpisy instrukce), že správce jest povolán, vykonávati opatření soudu, podávati účty soudu a jeho vůli plniti, že je proto z veřejného příkazu činným k uplatnění soukromých práv za použití státní moci donucovací a proto mandatářem soudu, povolaným a povinným, spolupůsobiti při vykonávání spravedlnosti, nemůže býti nejmenší pochybnosti, že ho dlužno počítati k vrchnostenským osobám v §u 68 tr. zák. míněným. Není proto zmatek podle §u 281 čís. 9 písm. a) v tomto směru opodstatněn.
K b): Těmito vývody zmateční stížnost jednak dovozuje nedostatek zlého úmyslu, jehož třeba ke skutkové podstatě zločinu podle §u 81 tr. zák. na straně obžalovaného, jednak poukazuje k tomu, že nalézací soud náležitě nehodnotil oné obhajoby obžalovaného. Zmateční stížnost jest v právu. Zlý úmysl k zločinu podle §u 81 tr. zák. vyžaduje v prvé řadě, by si byt pachatel vědom toho, že mu jest čí niti s osobou v §u 68 tr. zák. jmenovanou. Toto vědomí měl soud náležitě zjistiti, zvláště když se obžalovaný jeho nedostatkem výslovně hájil a ze čtených civilních spisů vycházelo na jevo, že ustanovení P-а za správce nebylo pravoplatným. Obžalovaný hájil se omylem právním, týkajícím se ustanovení hlavy XVI. obč. zák. o společném majetku a jeho správě, a podle civilních spisů mohl obžalovaný vzhledem k tomu, že usnesení krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. dubna 1924 nenabylo moci práva, býti po případě v omylu, týkajícím se ustanovení exekučního a civilního soudního řádu, tedy rovněž norem civilních. Poněvadž omyl v ustanoveních práva civilního rovná se omylu skutkovému podle §u 2 písm. e) tr. zák., měl nalézací soud nejen zabývati se onou obhajobou obžalovaného, nýbrž též přesně a jasně zjistiti vědomí stěžovatele, že jest mu činiti s osobou v §u 68 tr. zák. jmenovanou. Ježto nalézací soud tak neučinil, jest rozsudek zmatečným podle §u 281 čís. 5 a 9 písm. a) tr. ř.

Citace:

č. 1919. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 147-148.